Cammino di san Benedetto 2. díl

Den  5 Rieti – Rocca Sinibalda

Dnes jsem měl v Rieti pomalý začátek. Než jsem zabalil, nakoupil svačinu, dal si v kavárně kávu, bylo téměř jedenáct. Nějak jsem si užíval to klidné a pohodové ráno.

Cesta postupně ubíhala. Šlo se okolo řeky sevřené kopci. Přišlo mi to jako u Berounky. Pak následoval prudký, 2 km dlouhá krpál. Převýšení 400 metrů. Postupně se z toho kopce stala takové meditace. Jít krok za krokem, na nic nemyslet. Jen držet dech, zvednout nohu, opřít se do holi a pak druhou nohu. Došel jsem do městečka Belmonte in Sabina, které mi svou atmosférou připomínalo Úštěk. Všude byly krásné výhledy na kopce.

Cesta se zhoršila, když začalo pršet. Dlouze a vydatně. Přestalo pršet, až když jsem došel do Rocca Sinibalda, cíle dnešní cesty. To je příjemné městečko s velkým hradem uprostřed.

Ubytování jsem měl v Locanda del Convento. Tam je majitel Vitoio. Příjemný, upovídaný starší pán. Provedl mě po okolí. Vyprávěl historii domu. Ten patřil ke kostelu, kde nějaký mnich ve 12. stolení napsal knihu, že v kostele je ukryto zlato.  Někdo ve 20. století koupil kostel i Locandu a začal hledat zlato. Výsledkem byl zničený kostel s propadlou střechou. Manželka chlapíka, co koupil kostel předělala Locandu na penzion a tu po letech prodala za několik set tisíc euro. Poklad v kostele nebyl nikdy nalezen a chlapík prý žalem zemřel, ale jeho manželka našla skutečný poklad.
Vittorio udělal večeři, ke které se připojili dvě Němky na pouti sv. Františka. Povídalo se. Moc příjemný večer.

Praktické pro poutníky

Trasa: https://mapy.cz/s/nopahoraje

Ubytování:  https://www.camminodibenedetto.it/accoglienze/la-locanda-del-convento/ Vittorio je úžasný hostitel. Umí anglicky, což je jeho velká výhoda. Navíc Locanda del Convento má skvělou atmosféru.

Praktické: Vychutnejte si atmosféru Rieti. Je to jediné historické město na pouti. Bavilo mě sednou si ráno do kavárny a pozorovat život. Stoupání do Belmonte in Sabina je doopravdy dupárna. Po cestě nebyli možnosti občerstvení.

Určitě si dejte u Vittoria večeři😊

Den 6 Rocca Sinibalda – Pozzalia di Sabina

Ráno jsem rychle vstal a zabalil. Chtěl jsem vyrazit brzo, abych před deštěm, který měl přijít odpoledne, došel do Castel di Tora a pak do Pozzalia di Sabina. Tam jsem původně nechtěl jít, to mělo být až na trase další den, ale Vittorio o tom začal mluvit, tak jsem řekl OK.

Cesta rychle ubíhala. Měl jsem chuť jít rychle. Přesto jsem ještě před Catel di Torra pěkně zmokl. Hodina a pěkný slejvák. V Castel di Torra jsem objevil jediný otevřený obchod. Koupil jsem si můj oblíbený chleba a salám. Chleba mají na váhu a všude prkénko a na požádání udělají zadarmo sendvič.

Pak následovala pěkná dupárna nahoru do kopce. 4 km a 600 metrů převýšení. Ale naštěstí již nepršelo. A navíc bylo úžasné, jak s každým nastoupaným metrem se mění výhledy a jsou hezčí a hezčí. Přemýšlel jsem, že je to jako v životě. Cesta do kopce často bolí, ale když se zastavíme a ohlédneme, stojí to za to.

Ubytování jsem měl zarezervované od Vittoria u řádových sester. Paní jeptiška mluvila jen Italsky, ale přesto jsem ji všechno perfektně rozuměl. Měli i pračku. Ona mi pak pověsila věci na sušák do místnosti, kde se topí, a ještě ni namalovala vzkaz, kde věci jsou. Úžasné.

Na večeři jsem šel do baru.  Můj příchod osazenstvo baru rozhodil. Když jsem přicházel byl tam pěkný hluk, ale když jsem vešel, vše zmlklo a bylo ticho téměř do doby, než jsem odešel.
Měli jen sendvič. Pršuto a mozarela. Ale byl zapečený a úžasný.

Praktické pro poutníky

Trasy: https://mapy.cz/s/pegarafobe

Ubytování: https://www.camminodibenedetto.it/accoglienze/suore-della-carita/ Hezké čisté ubytování. Velmi ochotná jeptiška, která ač mluvila pouze Italsky, vše jsem ji dokonale rozuměl.

Praktické: Na trase další hezký výstup do Pozzaglia del Sabine. V ní byl otevřený jen  bar. Restaurace byla zavřená.

Den 7 Sabina – Mandala

Tento den by měl být hodně pochodový – celkem 28 km a navíc z kopce do kopce. Již po několikáté si uvědomuji, jak raději chodím do kopce než dolu. Nahoru je to o svalech, vůli, vytrvalosti. Dolů o kolenou a šlachách, tedy to, co nemohu ovlivnit. Přemýšlím, co to o mě říká.

Trasa je nádherná. Asi zatím nejhezčí. Ráno vede po náhorní plošině Piano. Cestou jsem viděl zajíce a lišku, jak postupně přeběhli přes cestu. Hned po ránu jsem se zastavil u ruiny románského kostela Santa Maria de Piano. Seděl jsem tam asi půl hodiny. Ruina kostela, všude okolo příroda a žádné jiné stavení. Rozjímal jsem. Byla to příjemná zastávka. Ještě teď při přepisování do deníku do počítače ve mně toto místo rezonuje.

Před polednem jsem došel do Orivina. Mělo moc hezkou příjemnou atmosféru. Když jsem z něj vycházel, již z dálky jsem slyšel zoufalý křik nějakého zvířete. Nakonec to byl obrovský býk, který stál na cestě přímo proti mně. Dělila nás sice ohrada, ale já musel tou ohradou projít a jít okolo býka. Jinudy cesta nevedla. Když jsme se na sebe dívali, začal mohutně oddychovat. Naštěstí mě nechal v klidu projít.  Rozhodně to nebylo příjemné.

Paradoxně drama nastalo o kousek dál, kdy jeden 40 metrů dlouhý úsek byl extrémně rozbahněný. Bahnem totiž protékal potok. Nedalo se to tedy nikudy obejít. Když už vypadalo, že to nějak přejdu, zapadl jsem jednou nohou do bahna až po kotník. Bota byla hned plná vody, bahna a jiného bordelu. I den poté, po dvou etapách a umytí ještě bota stále smrdí po bahně.
Pak již byla jen hezká cesta. Delší výstup do kopce, ale nijak prudkého. Nahoře se otevřeli krásné výhledy, do celkově malebné krajiny. Pak sestup do Licenza, kde byla na náměstí příjemně ospalá atmosféra. Dal jsem si víno se sodou a užíval si poklidné páteční italské odpoledne. Kdyby mi nepsala, paní domácí z dnešního ubytování, jestli dorazím do 19 hod, že musí někam jet, seděl bych tam déle než hodinu, co jsem tam strávil. Takto jsem se zvednul a kvaltoval do Mandely.

Už mi trochu schází lidé a není možno sdílet své zážitky z cesty s dalšími lidmi na poutě. Tak jsem si zamluvil ubytování v hostelu – společné místnosti pro 12 lidí. V hostelu mě to překvapilo, protože jsem tam byl sám. No nevadí.

Večer jsem šel o Mandaly na večeři. Dal jsem si Pinsa, což je pizza, ale do obdélníku. Dal jsem si 4 formagy. Byla úplně jiná než u nás. Za 7 euro na ní bylo snad půl kila sýra.

Praktické pro poutníky

Trasa: https://mapy.cz/s/lugohajele

Ubytování:  https://www.camminodibenedetto.it/accoglienze/ostello-febinn/ Hostel Febinn mohu jen doporučit. Navíc Marzia je velmi ochotná a milá hostitelka.

Praktické: Za mě top trasa. Skvělá Pinsa zde.

Den 8  Mandala – Subiaco.

Jsou trasy, které jsou skvělé, jako ta včerejší a na nic, jako ta dnes.

Celkem 32 km. Po rovině. Žádné výhledy. Buď po zpevněné cestě – nuda nebo pěšinky – bahno. Jediné zpestření byl dvakrát brod přes rozvodněnou cestu, ale zpestření to bylo nepříjemné.

Ráno, když jsem vyšel bylo pod mrakem, zima, ošklivo a pošmourno. Jako má nálada. Dal jsem si snídaní v baru, ale nic moc i croissant vypadal starý. Přemýšlel jsem, jestli bylo ošklivě, a tak jsem měl špatnou náladu nebo jsem měl špatnou náladu, a tak mi vše přešlo ošklivé. Říká se, že vnější je zrcadlem vnitřního a naopak. Ale co je spouštěč?

Mělo pršet, tak jsem se ráno schoval v bistru. A dal si vegetariánský sendvič. Měl snad půl kila. Špenát, sýr, smažení cibule. Mňam. Pak byla příjemná zastávka v jednom baru. Ale to je tak vše pozitivní z cesty.

Bolely mě nohy, po včerejšku jsem je měl těžké a tahal za sebou. V závěru to už bylo hodně na morál. Přitom jsem šel rychle. Z nudy po cestě jsem si stopoval čas. Rekord byl 3,3 km za 31 minut.

V závěru dnešní etapy mi zpravil náladu pán z malého obchůdku. Prodával vše po kartonech, ale když mě uviděl, zželelo se ho mě. Otevřel karton a prodal mi jenu zmrzlinu.

Nebyl jsem ubytovaný přímo v Subiaco, ale ve Forestera, která je asi 3 km za městem. Blízko u klášterů. O těch však ale až zítra.

Praktické pro poutníky

Trasa: https://mapy.cz/s/fenusavome

Ubytování: https://www.camminodibenedetto.it/accoglienze/albergo-foresteria-di-santa-scolastica/ Poměrně velký hotel. S polopenzí. Nejvíce se mi líbila lokace nad městem.

Praktické: Doporučil bych jít zkratkou a vynechat Vicovaro. Po cestě pouze jedna otevřená kavárna a jeden obchod až před Subiaco. Zásoby sebou.

Den 9 Subiaco

Dnes jsem měl day off v subiaco.

Ač day of nakonej jsem nachodil téměř 15 km po okolí. Ale byla příjemná změna jít bez batohu. A jen tak mohl chodit a nemusel.

Hned ráno jsem šel na Sacro Speco sv. Benedetto. Krásné místo. Jak lokalitou v přírodě, opět již po několikáté chápu, proč si vybral takovéto místo v přírodě, tak i stavbou a výzdobou. Lidé tam chodili s průvodci, ale já, když neuměl italsky, mohl jsem sám. Fresky v Sacro speco jsou nádherné, jen se na nich všichni mračí. O to úžasnější byla růžová zahrada, výhled, klid a krásná vůně růží. A pak kaple, kde v tomto historickém prostředí byly plastové průhledné židle. Vytvářeli zajímavý a vlastně hezký kontrast.
Vyšel jsem ze Sacro Speco a sedl si na vyhlídku a jen tak se díval o kraje. Bylo to poprvé za dosavadní pouť, kdy pořádně svítilo sluníčku. Navíc zpravidla nebývá na této pouti, kde si sednout v přírodě. Nikde nejsou lavičky a sedět na mokré trávě nebo v bahně by se mi nechtělo. Ocenil jsem tak možnost jen tak si sednout a dívat se do kraje.

Pak jsem se vyšplhal do prudkého kopce, kde mají klášter Selesiánky – San Biagio Casa di Preghlera. Toto místo se také nazývá Il Silencio. A je to úžasné. Ticho, klid, jednoduchost a pokora. Jeptišky byly usměvavé a veselé, v kapli elektrické klávesy a dvě kytary. Také mají křížovou cestu, která je 15 metrů dlouhá každé zastavení této křížové cesty mi přišlo jako silové a místo rozjímání. V jakém je to kontrastu s velkým klášterem Monastero di santa Scholastica. Tam dole je to náboženství, tady v Il Silenzio spiritualita.

Pak jsem se pomalu vrátil do hotelu a dal si oblíbenou kombinaci mého táty – pivo a kafe a jen tak jsem v klidu seděl. Stále ve mně rezonovalo ticho a klid Il Silenzia.

Chvíli odpočíval na pokoji a okolo půl třetí vyrazil do města Subiaco. Šel jsem delším okruhem. Místo cesty po silnici jsem šel oklikou a užíval si krásnou přírodu a výhledy na město i hory.

V Subiaco jsem si sedl na zahrádku a dal si střik. Ten dnešní den je vůbec takový posedávací. Jen tak jsem zevloval. Pak všel na hrad Subiaco. Ten není v dobrém stavu, ale jsou od něj hezké výhledy. Pak již jen Gelato a volným krokem přes Subiaco na hotel.
Včera, když jsem přes něj šel poprvé byla sobota a Subiaco pěkně žilo. Oproti tom nedělní večer byl klidný a ospalý.

Praktické pro poutníky

Trasa: https://mapy.cz/s/gucuzugura

Ubytování: Stejné jako den před tím.