Maroko je velmi pestrá země. Vedle písečných dun na Sahaře je velkým zážitkem pohoří Atlas. Nejvyšší hora Jabel Toubgal má 4167 m. Jaký byl výstup na ní?
Výstup byl úspěšný a po zásluze následoval odpočinek u moře.
23.9. Refuge Toubgal
V šest jsem podle plánu vstal a před sednou se sešel s ostatníma. Přesně za pět minut sedm jsme vyrazili nahoru. Cesta na chatu Refuge Toubgal je zhruba 12 km a převýšení přes 1500m. Ale dá se říci, že je to spíše zdlouhavý než nějak náročný výstup. Vede pěknou přírodou, cestou je i poměrně dost stánku s občerstvením. Tak jsme se několikrát zastavovali. I tak jsme s pohodovým tempem – ani jednou jsem se vážně nezadýchal- v 12.30 došel na chatu. Poslední ze naší skupiny přišli zhruba v 13.hod). Je zde výběr ze dvou chat, ale obě jsou jak vybavením (sdílené pokoje s palandami), tak i cenou v podstatě stejné. Je tak jen na osobní a subjektivní preferenci kterou. My si vybrali Refuge des Muflons.
Naobědvali jsme se z vlastních zásob a nastal veget před zítřejším finálním výstupem. Já snad hodinu a půl seděl před chatou a pozoroval, jak zapadá slunce za štíty a jak se do údolí pomalu šíří stín.
Na pátou hodinu jsme měli objednanou večeři – harriru, špagety a čaj. Po večeři jsme seděli dole ve společenské místnosti. Přinesli nějaké dřevo a zatopily v krbu. Ale protože dřevo je v Atlasu vzácné (v okolí nejsou žádné stromy), tak ani nepřikládali a po půl hodině vše vyhořelo a byl v chatě dost citelný chlad. Seděli jsme dole zhruba do devíti, kdy čas jsme strávili v příjemném rozhovoru na téma v podstatě o ničem. Pak jsme se průběžně chodily sprchovat (i zde byla k dispozici teplá sprcha a evropský záchod). Zajímavé bylo, že k dispozici byli tři sprchy, ale každému tekla teplá voda v jiné sprše. Ty co se šli sprchovat jako první měli teplou sprchu číslo jedna a tři. V mé „skupině“ pro změnu dva a tři.
Zhruba před devátou jsem zalezli do spacáků a šli spát.
24.9. Toubgal
Ráno máme budíka na 6.hod, ale už po 5.hod nás budí pěkný šramot od lidí, co vyráží nahoru i dolu.
My nakonec vyrážíme v obligátních za pět minut sedm. Cesta na začátek vede hned za chatou doleva, přes štěrkové pole. Když se jde ale hodně zprava, lze se štěrkovému poli. Místo složitého chození po štěrku nahoru, což je fakt úmorné stačí štěrk vyšlapanou cestou přetraverzovat. Po štěrku se jde po kamenech zhruba 10-40 cm v průměru. Cesta to není o moc příjemnější než ten štěrk. I tomu by se dalo vyhnout, okolo kamenitého pole vede cesta, ale ta je viditelná jen ze shora – tedy pouze pro průvodce.
Po překonání štěrkového i kamenitého pole je to „už“ jen makačka do kopce. Není nijak technicky náročná. Jako spíše je to o tom udýchat to a o morálce bušit pořád do hodně prudkého kopce, kde člověk nevidí kde je vrchol.
Byla dost zima a foukalo. Ale hlavní nevýhodou bylo, že byla extrémně špatná viditelnost. Díky špatnému oparu bylo vidět asi jen na pět km.Když jsme u morálky, tak za tu si zasloužila jedničku hlavně Alena, která i přes dost velké střevní potíže a závratě z řídkého vzduchu vylezla až nahoru se slovy „Kdybych to vzdala, tak s vámi pak nevydržím“. Vrchol 4167 m jsem úspěšně dobyli za přesně tři hodiny.
Na vrcholu jsme se zdrželi asi 45 min a pak vyrazili dolu. Až při cestě dolu si člověk uvědomí jaký je to krpál.
Dole na chatě jsem byl první okolo půl jedné a po rychlém jídle jsem se rozloučil s ostatníma a metal dolu sám. Chtěl jsem se ještě ten večer dostat do Marakéše. Sestupoval jsem opravdu rychle, předbíhal jsem i spoustu oslů, kteří nosí nahoru náklad a dolu batohy turistů a měl jsem výborný čas. Ale pak, z ničeho nic, začalo hodně silně pršet. Jako na potvoru nebylo kde se schovat. Slejvák trval zhruba 20 minut. Ale za tu dobu jsem stačil pořádně promoknout. Vše jsem měl mokré, na sobě i věci v batohu. A aby to nebylo málo, tak jsem na jednom mokrém kamenu uklouznul a lehce si natáhnul vazy v koleně, což dost zpomalilo rychlost mého sestupu.
Tyhle dvě věci ve spolupráci se stále silněji nastupující únavou změnili mé rozhodnutí jet do Marakéše ještě večer a rozhodl jsem se zůstat v Imlilu v penzionu.
Do penzionu jsem dorazil po 16. hod. Po převlečení do suchého a 30 minutovém odpočinku na lůžku jsem vyrazil do Imlilu na internet a na večeři. Na internetu měli ale jen do 18.hod (i když běžná otvíračka v CyberCafé je do 22.hod) , tak jsem se musel spokojit s 10 minutami.
Pak jdu na tu výbornou pizzu z minula. Ale tentokráte byla úplně jiná a vůbec mi nechutnala. Před sedmou teprve přišli ze shora ostatní z naší „české“ bandičky a šli rovnou do pizzerie. A oni ale říkali, že tentokráte není pizza tak dobrá jako minule.
Navíc mě v průběhu večera chytnula pěkná srajda. Vzhledem k tomu, že jsem poslední tři dny jedli to samé jídlo, muselo to být po čínské nudlové polévce, co jsem si dal k obědu. Navíc tam byl jen turecký záchod, tak jsem si to užil se vším všudy. A hlavně že jsem si celé odpoledne říkal, že mám po dlouhé době v břiše pocit na 100% OK.
A aby toho nebylo málo, při cestě nahoru do penzionu jsem dnes podruhé pěkně zmoknul.
Spát jdu okolo deváté. Přece jen byly to náročné dva dny. Včera 1600 metrů nahoru, dnes dalších 1000 metrů a 2600 metrů dolu jako nášup.
25.9. Essaueria
Původně jsem chtěl vstát hodně brzo, ale nakonec jsem z penzionu vyrazil někdy před desátou. Na Grand taxi jako vždy stejný průběh. Nikdo nečeká, nikdo nejede a cena do Marakéše 250 Dh pouze po tebe. Po zhruba 45 minutách, kdy fakt nikdo nepřišel se objevil holandský pár a cenu jsme usmlouvali na 45 Dh za osobu. Zvláštní bylo, že taxi pouze do Asni praskali ve švech a z Asni do Marakéše bylo taky hodně zájemců. A přitom nahoře v Imlilu čekalo pět Grand taxi, jestli se někdo neobjeví na přímou cestu do Marakéše.
V Marakéši jsem vyměnil peníze, koupil něco malého k objedu a zjistil, při pohledu na Jamel el Fna cítím lehký sentiment.
Na autobusovém nádraží jsem zas jednou okusil způsob cestování ala Maroko. Když jsem se byl při pobytu v Maroku zeptat kolik stojí lístek do Essaouire, řekli mi 40 DH. Teď se na mě zhruba 20 metru před okýnkem nalepil nějaký týpek (že mě k okýnku dovede, i když bylo jasné, že cestu znám) a cena byla najednou 60 Dh. Tak jsem jim po chvíli diskuze dal 50DH a popřál týpkovy, ať si užije profit.
Jinak i na takhle velkým autobusáku se dá koupit lístek i přímo v autobusu. Za krosnu chtěli opět 20 DH. Nevím tedy jestli podražili, protože všude a všichni na netu píší, že cena za batoh je do 10 DH nebo jestli jsem byl podruhé oškubán.
Cesta do Essaouirie trvala zhruba 3,5 hod a nic zajímavého se neudálo. I krajina byla dost monotónní. I když vlastně jedna příhoda ano…
Měli jsme 20 min přestávku u nějakého motorestu. Konec přestávky se nesl v duchu klasického odjezdu autobusu v Maroku – túrování motoru, troubení, popojíždění, ať už konečně všichni nastoupí. A bylo vidět, že tentokráte je řidič opravu nervní a chce jet. Po zhruba 10 minutách konečně všichni nastoupili vyjedeme z parkoviště motorestu, ujedeme max 150 metrů a zastavujeme, protože na autobus čeká snad 20 lidí. Když nastoupí, tak opět troubení, túrování, popojíždění , tentokráte 5 min. Proč nemohli popojít těch 150 metrů fakt nechápu….logika z pohledu středoevropana hadr.
V Ess. jsem se od jednoho naháněče nechal protáhnout pár riady (luxusnější ubytování v medině v bývalých palácích) a pak jeden sympatický vzal. Stál teda 200 DH za noc, ale řekl jsem si, že v Ess. chci hlavně odpočívat a k tomu je potřeba odpovídající ubytování.
Ess. se mi na první pohled velmi líbí. Je zde sice hodně turistů, ale zároveň hodně příjemná a uvolněná atmosféra.
Snad tři nebo čtyři hodiny jsem strávil chozením jen tak po městě a uvědomil si zvláštnost Ess. Nikdy člověku nic nevnucuje, žádné suvenýry, cetky, koberce. Člověk tak paradoxně získá možnost si jen tak prohlídnout zboží, podívat se na jídelní lístek atd. Uvědomil jsem si, že tento styl prodeje (pod menším tlakem ze strany kupujícího) je pro mě příjemnější a jsem ochotný víc nakupovat, než když mi někdo něco tlačí a nabízí celý krám.
Jediné co je zatím zklamání je počasí – 23 stupňů, silný vítr a pod mrakem.
Zajímavý je také vývoj mého zažívacího traktu. Po většinu času si v břiše různě bublalo, bolel mě žaludek nebo jsem měl i křeče, ale vše bez následků. No a poslední dva dny vše toto ustalo a pro změnu nastal průjem.
26.9. Ess.
Druhý den v Ess. začal přesně tak jak jsem si představoval – relaxačně. Vzbudil jsem se okolo deváté. Vcelku rychle jsem se vypravil ven na snídani. Dal jsem si výbornou vajíčkovou omeletu. Po krátké procházce jsem šel zpět na pokoj a minimálně tři hodiny se jen tak povaloval v posteli a poslouchal muziku.
Někde okolo druhé jsem vyrazil ven – na pláž. Na ležení to ale moc nebylo. Foukal dost silný vítr a tak jsem se šel po pláži 
podívat na vzdálené duny. Bylo to zhruba tři kilometry.
Byl jsem zvědavý co bude za dunami. Čekal jsem nějakou panenskou přírodu a místo toho tam byla stavba dálnice.
Stále foukal dost silný vítr, který v dunách vanul písek. Tak jsem jen tak seděl a pozoroval jak funguje když se dá do písku zábrana. U této dětské (nebo dětinské) činnosti jsem vydržel snad hodinu.
Po návratu zpět do města jsem si koupil pozdní oběd – palačinky, jogurt atd. A na hradbách ho snědl. Pak jsem se vrátil do pokoje, převlékl se z plážového, vyklepal odevšud písek a vyrazil na nákup suvenýrů.
Jak jsem včera chválil, že prodavači neotravují, tak někteří jsou až letargičtí. Třeba jsem si prohlížel jeden šátek a v okolí nikdo koho bych se mohl zeptat na cenu – ani v obchodě. Ani se nikdy nekonalo žádné velké smlouvání. Pokaždé jsem se bez jakýchkoliv problémů dostal na třetinu ceny, jen protože oni snižovali více než já přihazoval. Největší úlovek ale byl i tak bez smlouvání. Byla to konvička – všude za ně chtěli přes 200DH a já ji koupil v domácích potřebách za 20DH.
Po nákupech jsem zamířil do stejné restaurace jako včera, kde mi poměrně chutnalo. Ale každý den je jiný a tentokráte jsem spokojený příliš nebyl. Z půlky to bylo jídle a z půlky možná i tím, že mě v průběhu večera začalo dost bolet břicho a průjem nabral na intenzitě.
Po večeři a krátké procházce večerní Ess. jsem se vrátil na pokoj a zbytek večera trénoval mé budoucí hemeroidy na záchodové míse.
Ještě krátce k Ess. kromě atmosféry a obchodníků se liší od ostatním marockých měst ještě ve dvou věcech. Na marocké poměry je tady hrozně moc psů a často je mají i doma. No a pak je rozdíl v žebrácích. Zatímco všude v Maroku jen sedí a čekají na almužnu, tak tady obcházejí a aktivně ji chtějí. Chvílemi to bylo dost otravné.
27.9. Letiště
Poslední den v Maroku se nesl již v duchu přípravy na odjezd a bohužel také v duchu průjmu. Proto jsem se rozhodl naordinovat si dnes celodenní půst – pracovně jsem ho nazval restart zažívacího traktu.
Každopádně ráno jsem v klidu zabalil věci a v 10.30 ještě vyrazil do Ess. Došel jsem do melamu – bývalé židovské čtvrti. A musím žíct, že to bylo poprvé kdy jsem neměl dobrý pocit v otázce bezpečnosti. Ne že bych se bál, ale jak jsem se po celý pobyt v Maroku cítil bezpečně a to absolutně bezpečně, tak tady se vznášelo něco ve vzduchu. Ze všeho byla cítit taková zvláštní ponurá energie. Těžko říci jestli za to mohli polorozpadlé domy, dost smrad, lidé, tíha okamžiku nebo má únava z nenajezení. V každém případě večer bych do těchto lokalit nechtěl zabloudit. A zároveň jsem si uvědomil, že je zvláštní jak se v průběhu několika set metrů dokáže změnit atmosféra z lehkovážné a otevřené atmosféry Ess. do nebezpečné atmosféry tohoto místa.
Okolo druhé jsem si vyzvedl krosnu v hotelu a šel na zarezervovaný bus od společnosti Supratour.
Autobus byl pěkný, moderní a čistý. Klimatizace jela na plno, až moc, ale když jsem uviděl lidi v autobusu, v převážné části zahraniční bohatší turisté, připadal jsem si tak nějak odstřižený od Maroka. Dělila nás bariéra ztmaveného skla. To odtržení dokazují dvě američanky, sedící za mnou. Měli rezervaci v Marakéši v nějakém Riadu. Volali tam a byli hrozně konsternované z toho, že pro ně k autobusu nepřejede z Riadu taxi.
Je samozřejmě otázka, jak jezdit o Maroku. Jestli takhle anebo místními autobusy a taxi.
Finančně mě paradoxně Supratour vyšla laciněji – 70Dh a bágl v ceně. Zatímco v místním busu jsem platil 50DH (včetně 10 DH pro hustelra), 20DH za bágl (běžná cena by měla být 10DH) a 3DH pro týpka co mě dovedl k busu (a to se dožadoval více). Takže jak cestovat je spíše otázka vkusu a momentální preference.
V Marakéši jsem si vzal taxi na Jamel e Fna (15DH). Tentokráte tam bylo dost málo lidí i některé stánky byli zavřené a tak byla atmosféra tentokráte dost utahaná.
Prošel jsem se po medině, zašel na internet a na námku si dal posledního čajíka v Maroku a za 70DH odjel taxíkem na letiště.
Let jsem měl sice až ráno v 7.hod, ale nechtělo se mi platit za hotel a shánět někdy ve čtyři v pět taxi na letiště. Na druhou stranu jsem se bál noci na letišti, ale terminál je moderní a čistý pěkný. Ale nebylo by to Maroko, aby se něco nestalo. V 1.30 začal chodit policajt a všechny vyhazovat, protože se terminál do 5.00 zavírá. Bylo nás asi 40 co chtěli strávit noc na letišti a očividně všechno lidé co čekali na let hned ráno. Dost lidí bylo zmatených. Někdo si bral taxi zpět do Marakéše, jiní seděli na lavičce a klepali se zimou (tato noc byla mimořádně chladná).
Ale já jsem byl Marokem již dost otlučený, tak jsem tento problém vyřešil jednoduše šel jsem hned vedle terminálu. Byl tam krásný trávník (což je na Maroko nezvyklé) a tak jsem si vytáhl spacák a tři metry od budovy terminálu si lehnul. Ještě před spaním jsem si nařídil budíka na 6.00 a spojil batohy, tak aby mi je nikdo nemohl ukrást a usnul tvrdým spánkem pod širákem.
28.9. Home sweet home
Zbytek noci proběhl naprosto bez problémů. Když jsem v šest přišel do odletové haly, všude již bylo hodně lidí. Odbavení bylo tentokráte zcela plynulé. Jen jsem musel vyplnit tu jejich příletovou/odletovou kartu a přesně v 7.10 jsem se v letadle odlepil od Maroka.
Let také OK, tentokráte Ryanair ani nepořádal prodejní manévry. Jen při vystupování jsem se mimoděk podíval na jednoho chlapíka okolo 50 let. A on se mě z ničeho nic zeptal jestli jsem z Prahy. Nechápu podle čeho to poznal. Ptal jsem se na to, ale on se jenom smál a říkal, že to mám napsané na čele.
Tak a teď sedím na letišti v Madridu. A jestli se nic nestane, za tři hodiny nastoupím do letadla směr Praha a za necelých šest hodin se uvidím s rodinkou.
Tady a na tomto místě oficiálně končí mé Marocké cestování.
Tak tedy co napsat závěrem? Maroko je krásné, úžasné, svérázně a bláznivé. Určitě stojí za to ho vidět a je super. A snad jindy, jinde, jinak, znovu a v každém případě lépe:-)