Maroko je země plná kontrastů. O tom proč se mi nelíbilo v Marakéši a raději jsem po pár dnech utekl zpět do pohoří Atlas. Co se mi líbilo na Setti Fatma.
18.9. Ourzazate, Marakéš
Na ráno jsem si pro jistotu nařídil budík na 7.30 hod, abych měl dost času dostat se do Ourzazate do 12.hod.
Zabalil jsem se, sejdu na recepci a tam nikdo. Jenom tam chodil nějaký neznámý chlápek co před hotelem myl WV Tuareg a ten si mě vůbec nevšímal. Tak jsem dal na recepci 100DH (o 20DH méně kuli bez snídaně) a sel ven postraním vchodem, který byl na rozdíl od hlavního otevřený. Když vyjdu, tak se ten hlavní otevře a v něm rozespalá majitelka. Tak jsem si pro jistotu ukázal 100DH bankovku na recepci. Ona jestli chci snídat, tak jsem řekl že ne – vzhledem k rozespalosti majitelky mi bylo jasné, že by to byl chleba od včerejška s marmeládou. A ona jen pokrčila rameny a řekla Šťastnou cestu.
Přijdu na silnici před hotel a k mému překvapení jede taxík do vedlejší vesnice na hlavní. Tam přestoupíme do jiného, protože tento nepokračoval. A o čtvrthodině, kdy přišli 3 další lidi jedeme směr Ourzazate.
Obával jsem se, abych byl v Ourzazate do 12 hodin a nakonec jsem tam byl před devátou a měl jsem tři hodiny času. Projdu tedy město, které je na poměry marockého jihu hezké a bohaté, koupím si snídani a jídlo do busu. Pak jsem šel podívat se na kasbu, která je ve městě a je poměrně velká (i když maximálně třetinová oproti té v Ait Benhaddou). Vstupné je 20DH, ale ve vnitř nic zajímavého. Pomalu mi přišel zajímavější vedlejší vchod z boku kasby, kde je knihovna a kam jsem omylem zabloudil.
Ve 12.hod nastoupím do busu CTN z Er-Rachidie do Marakéše. Jdu ke svému místu č.26 a když tam položím batoh, začne na mě jeden Marokánec něco hystericky křičet. Samozřejmě arabsky. Pochopím, že tam sedí on s dětmi a tak mu ukazuji svůj lístek s místenkou (každý v busu má svou místenku). Mezitím se on začne hádat s půlkou autobusu a stále hrozně hysterčí. Já z toho mám docela srandu, protože nechápu co řeší. Až si všichni sednou, tak uvidím, kde je volno a tam si půjdu sednout. Jenže jak se Marokánci mezi sebou začali hádat, půlka autobusu byla na nohách a kde je volné místo bylo nejasné. Nakonec to vyřeší řidič, který mě posadí úplně do předu.
Vyrazíme a po chvíli jedeme hodně drsnýma serpentinami a pani za mnou zvrací. Asi po hodině cesty máme přestávku v takové úžasné berberské vesničce. Bohužel jméno si nepamatuji, ale je to poslední vesnice před průsmykem. V autobusu je tentokráte dost bělochů – všímám si dvou kluku. Oba jsou dost mladý a zaujali mě, protože jeden vypadá jako Luboš (jeden můj hodně dobrý kamarád a spolužák ze střední) ve dvaceti.
Těsně před odjezdem autobusu se přižene pěkná buřina. Takže skoro celou cestu nahoru do průsmyku Tizi´n´Tichka leje jako s konve. Nahoře, v nejvyšším bodu silnice se to z ničeho nic zlomí a vysvitne sluníčko Otevřou se tím nádherné výhledy. Kdybych jel autem, zastavoval bych každých 300 metrů. Ten průsmyk je nádherný a serpentiny se kroutí jako had sem tam.
Zhruba hodinu před Marakéšem začne řidič něco hrozně řešit. Očividně nějaký problém s bágly. Tuším, že se to bude týkat mého a zbytek cesty jsem jako na trní. Nakonec to ten můj nebyl. Zhruba před pátou vystupujeme v Marakéši. Smlouvání začínám na 70DH a končím na 30DH. Ale i to se mi zdá moc. Vidím, že ti kluci (ten co vypadá jako Luboš) řeší ten samí problém. Tak se ptám jestli nejedou na Jamel el Fna a oni že ano. Nakonec tedy taxi společně usmlouváme na 15DH za osobu.
Na poslední chvíli k nám do taxíku přistupuje ještě jeden kluk s holkou, tak říkáme, že to bude za 10DH na osob. Ale on že ne a stále chce 15DH. Ptáme se proč a argumentujeme, že je přece cena za taxi. Taxikář se kroutí jak had a když neví kudy kam, říká protože Maroko. Alespoň byl upřímný.
Na Jamel el Fna se opravuje půlka silnice, ale řidič taxíku si na to nevzpomene a vjede do jednosměrky. Chce vycouvat, ale nejde mu zařadit zpátečka. Tak začne hrozně troubit a jede proti všem. Naštěstí vše dopadlo bez následků.
Na Jamel el Fna se domlouváme, že všichni chceme hotel Essaouira. Na recepci si ale myslí, že jsem jedna velká skupina a tak nám dávají jeden dvoulůžák pro ten pár a pro nás tři čtyřlůžák. Mrkneme na sebe, že nám to nevadí. Naopak já jsem rád za společnost a navíc za lůžko platím 50DH. Jinak bych platil 70DH nebo spíše 100DH.
Po ubytování si s klukama sedneme na terasu a minimálně hodinu kecáme o zážitcích z Maroka.
Pak vyrážím do ulic. Už je všude tma a na Jamel el Fna to skutečně hodně žije. Takový october fest po marocku a bez piva. U jednoho z mnoha stánků si dávám večeři. Přinesou mi ale něco úplně jiného, ale jsem tak hladový, že to neřeším. Má objednávka byla za 50DH, ale při placení chtějí 105! Tak se domlouváme na 70DH a všichni jsme spokojení.
Ještě chvíli se procházím po náměstí a pak se vracím na hotel a jdu spát. Na hotelu je dost rumec, ale to zpravili Tatabojs do sluchátek a rychle usínám.
Jinak zajímavé je srovnání Fesu a Marakéše. Marakéš je v podstatě moderní město v historických kulisách, zkrátka něco jako Praha. Zároveň je hezčí a příjemnější než Fes. Ten se naopak vznáší v nějakém svém surrealistickém prostoru mezi minulostí a současností, městem a vesnicí, mezi turistikou a běžným životem. Nevím jestli je to tou atmosférou nebo tím, že Fes byl moje první město v Maroku, ale jednoznačně lépe hodnotím Fes.
19.9. Marakéš
Ráno vstanu okolo deváté. Rychle se umeju a vyrazím do ulic koupit si snídaní. Zalezu do první cukrárny a nakoupím sladkosti snad za 25DH. Vše to odnesu zpět do hotelu a na terase si koupím kávu a všechno to sbodnu. Ještě chvíli sedím na terase a okolo desáté vyrážím definitivně do ulic. Kluci na pokoji ještě spím a mě překvapí myšlenka, jak stárnu, protože dříve jsem také vydržel spát takhle dlouho a teď se i v Maroku budím vždy před osmou.
Jdu do mediny a abych nechodil jen tak bezcílně, vyrazím směr autobusové nádraží, kde se chci zeptat na autobusy do Azilalu na vodopády Cascades d´Ouzoud. Ač je medina v Marakéši oproti té Fezské hrozně přehledná, tak zabloudím a jdu snad hodinu a půl. Ale času je dost, tak se na cestu ani nikoho neptám. Cestou mě nejvíce zaujalo hlavní marakéšské stanoviště GrandTaxi. Pohromadě je tu snad 200 těch starých mercedesů.
Na autobusáku mi řeknou, že bus v 8.30 hod už je vyprodaný a další jede až v 13.30, což už je pro mě pozdě. Budu se tedy muset poptat na jednodenní výlet přes agenturu a přespat v Marakéši o noc více anebo si vymyslet nový plán.
Z autobusáku vyrážím směr nová čtvrť, kde by měli v jednom obchodě mít na výběr širší nabídku anglických časopisů. Protože jsem si v ČR zapomněl všechno čtení s výjimkou průvodce, beru za vděk Financial Times za 60DH. Od prodejny s tiskem se jdu podívat na nádraží. Je to nádherná nová budova. Zrovna přijel vlak s 16 vagóny. Vlak i lokomotiva jsou nové – České dráhy by mohli závidět.
Hned naproti nádraží je národní divadlo, tak jen nakouknu dovnitř a hned mě čapne nějaký průvodce. Prohlídka trvá 10 minut, kde je půlka divadla v rekonstrukci a není to nijak moc zajímavé. Průvodci dávám 10DH. On se tváří nějak zklamaně, ale myslím, že je to adekvátní cena.
Po prohlídce divadla náhodně narázím na McDonalds a tak tam jdu na oběd. To jejich Junkyfood meníčko mi snad v životě tak nechutnalo.
Když vyjde z klimatizovaného McD. je zhruba půl jedné a venku hrozné vedro. Říkám si, že to největší vedro chce překonat někde v parku a tak vyrážím do Jardin Agdal co jsou doporučované v průvodci. Od mého místa jsou zahrady zhruba 2km, tak se rozhodnu pro pěší cestu. Když přijdu k zahradám zjišťuji nemilou věc. Okolo zahrady je vysoká zeď, ale žádný vchod. Z nějakého důvodu je vchod z druhé strany zahrady než je město a hlavně o 3km dál. Když konečně dojdu do zahrad, zjistím že vypadají tak jak jsem se obával. Žádná tráva, pár stromů a všude dost odpadků. Jen uprostřed zahrad je rybník bahňák a v něm kapři. Ale jsou v koncentraci asi tak 300 kaprů na metr krychlový vody. A do toho nějaká babka co prodává tvrdé pečivo.
Vedro se postupně stane tak hrozný, že zalezu do stínu pod jeden ze stromu, čtu si průvodce a přemýšlím jestli jet na Cascades d´Ouzoud. Tím strávím dvě hodiny největšího vedra. Někdy dost po čtvrté se pomalu vracím na Jamel el Fna. Cestou se ještě stavím na Sáádských hrobkách. Je to moc pěkné místo, má příjemnou atmosféru, je tam zeleň, ale není to historický nářez jak popisují v průvodci. V jedné z bočních uliček mě zastavuje jedem Maročan a ukazuje mi jejich „továrnu“ o pěti lidech na koberce. Říkám, že nic kupovat nebudu, ale jemu to nevadí a chce si alespoň zkrátit čas rozhovorem. Ukazuje mi celý proces výroby a pak při rozhovoru o Maroku doporučuje jet do údolí Lyrika, které je kousek od Marakéše. Celý tento půl hodinový rozhovor se skutečně obešel bez jediné nabídky.
V centru se ptám na výlet na Cascades d´Ouzoud. Cena je od 150 do 200DH což docela ujde. Ale když vidím ty slizouny v agenturách čím dál více přemýšlím, že zůstanu věrný nezávislému cestování a změním plány.
Tak mezi šestou a sedmou jdu na hotel, dát si sprchu, s tím že pak vyrazím na večeři.
Jenže…přijdu na pokoj a tam úplně cizí lidi a moje věci navíc nikde! Krve by se ve mně v té chvíli nedořezalo. Že bych se v těch klucích tak seknu a oni mě takhle obrali???
Měl jsem naštěstí u sebe všechny doklady i peníze. Ale moje myšlenky směřovali k tomu jak zbývající týden strávím v Maroku v jedněch trenýrkách. Sejdu na recepci a tam všechny moje věci vedle recepce. Ptám se co se děje a že prý se kluci přestěhovali.
Moc tomu nerozumí…V každém případě se mi nechce večer hledat jiné ubytování, tak beru místo na terase za 30DH. Vyjdu nahoru a tam sedí ty kluci! Vysvětlují mi, že za nimi přišel ten borec z recepce a že když je pokoj pro čtyři chtěl zaplatit i čtvrtou volnou postel, což se klukům samozřejmě nechtělo. Tak prý řekl ať se přestěhujeme a moje věci ať zabalí oni nebo se o to postará on.
Tak sejdu dolu na recepci a tuhle verzi mi nakonec potvrzuje i zmrd recepční. Hrozně mě tenhle přístup naštval, tak se s ním začnu hrozně hádat. Zmrd recepční na to odpověděl po marokánsku nelogickou argumentací, tupostí a ignorantstvím. To mě naštvalo ještě více.Výsledkem byl cholerický záchvat, kdy jsem na půl hotelu vykřikoval něco jako „New age! Each day different prices“, „welcam to hospitality Marakesh“ a „fucking Morocco”.
Když jsem se takhle vyventiloval a uklidnil, zašel jsem na moc dobrou a přitom levnou večeři do restaurace „Oscar Progres“. Po večeři si chci dát v kavárně ještě čajík. Když z ničeho nic začne foukat vítr a během pěti minut se ochladí tak o 10 stupňů a začne pršet!
Samozřejmě všechny věci na terase mám jen tak venku a ne pod stříškou. Tak sprintuju sklidit věci z deště. Prší jen asi hodinu, ale dost intenzivně. Když pršet přestane, jdu ochutnat plody opuncie a dát si dusík na náměstí. Za 20 min jsem zpět a i když už neprší rozdělávám spacák pro jistotu pod stříškou a jdu spát. Nějaký borec na terase hrál potichu na kytaru. Hlavně Beatles a Handrixe, tak to bylo moc příjemné usínání a dost mi to vykompenzovalo večerní prudy.
Ještě těsně před spaním se rozhoduji, že zítra pustím tenhle zasraný hotel Essaouira i Marakéš, která mě až tak neuchvátila pojedu do údolí Ourika a vesnice Setti Fatma.
20.9. Setti fatma
Ráno jsem si došel pro výborné koláčky do stejné pekárny jako včera. Po snídani a zabalení jsem zvednul kotvy a vyrazil pryč z podělaného hotelu Essaouira. Taxíkem (20DH) jsem se nechal odvést na stanoviště taxi Bab er Robb. Na stanovišti taxi jsem slyšel obligátní větu Price just for you 300Dh. Ale využil jsem toho, že okolo chodilo dost policistů a za jedním zašel a nechal si vysvětlit odkud taxi jezdí a taxikářům i mě jasně řekl, že mám zaplatit 25DH. Po pěti minutách přišli tři lidé a čekalo se na posledního. Samozřejmě chtěli, abych to místo zaplatil já. Ale po asi 15 minutách přišel jeden děda a jelo se.
Cesta trvala zhruba hodinu až hodinu a půl. V Setti Fatmě jsem šel do hotelu Café Asgoard, co je doporučovaný v průvodci. Ale pokoje se mi moc nelíbili a nechtěl ani dát slevu protože jsem jeden a tak jsem šel. Hned vedle Café Asgoard stál dost luxusně vyhlížející hotel, tak jsem ho chtěl minout. Ale jeden mladý kluk mě zavedl dovnitř a ukázal mi nádherný pokoj, do kterého jsem se na první pohled zamiloval. Chtěli za něj 150Dh, ale po nějakém smlouvání jsem se dostal na 120 DH + snídaně, což vzhledem k čistotě a stylu hotelu i pokoje bylo akceptovatelný. Přišlo mi, že v pokoji i v hotelu je dost propracovaných detailů, což není pro Maročany typické. Vše se vysvětlilo, když jsem dal pochvalu majitel, tak se přiznal, že to jeho britská manželka.
Hned po ubytování jsem vyrazil ven na vodopády. Ale průvodce (kniha) špatně popisoval cestu a šel jsem úplně jinam. Ani jeden z otravných místních „průvodců“ mi navíc neřekl, že jdu špatně. Díky tomu se z plánované lehké procházky k vodopádům stal extrémně náročný trek se výstupem do dvou dost velkých kopců (převýšení téměř 1000 m), lezení po skalách, brození na kolena v divoké vodě (včetně vykoupání telefonu, který si od té doby žije vlastním životem – sám se vypíná/zapíná). Vrcholem této extrémně nároční tůry (přes 20km) bylo, když jsem přišel do berberské vesnice. Myli tam elektřino, ale to bylo tak vše. A kromě toho milion dětí, všechny špinavé od popela a všechny se dožadovali bonbónu. Poprvé v Maroku jsem si připadal jako v rozvojové zemi. Vím, že bych neměl, ale děti nějaký bonbón dostali. Tedy až na jednu holčičku, která přišla pozdě. Hrozně se v berberštině rozčilovala, jak to, že ostatní dostali a ona ne. Nedokázala pochopit, že už nemám. Tak po mě ze vzteku začala házet kameny.
Když jsem vyšel z vesnice a vydal se zpět do Setti fatmi, začalo trochu krápat. Vzhledem k tomu, že do hotelu jsem to měl minimálně sedm kilometrů šel jsem co nejrychleji to šlo. I tak mi cesta v náročných podmínkách (časté brození řekou) trvala přes dvě hodiny a v závěru jsem byl už hodně utahaný, protože trek byl fakt hodně náročný a hlavně proto že jsem očekával lehkou vycházku a tak jsem sebou neměl žádné jídlo. Za celý den jsem tak měl snídani a tři malé sušenky (značka 35g). Celkově vzato byl trek nádherný. Jen ty zatracený vodopády jsem neviděl.
V Setti Fatmě jsem zapadl do první restaurace a dal si harriru a brochette (špíz) s hranolkami. Vše bylo úžasně mastné a úžasně dobré. Samotná restaurace byla ale jinak dost zvláštní. Dost lidí tam hulilo hašiš. I mě asi třikrát nabízeli, ať si dám s nimi. Měli tam navíc i stan, který když jsem nahlédl dovnitř vypadal jak potní chýše. A to neřeším, že tam seděli dva běloši jen v kalhotách a také hulily. I kluk co obsluhoval si v průběhu večera stačil zahulit a při placení byl úplně mimo.
V hotelu už jsem si jen dal půlhodinovou sprchu a šel spát.
21.9. Setti Fatma
Ráno se vzbudím celý rozlámaný z předchozího dne. Navíc jdu na záchod a …už jsem si myslel, že se tomu vyhnu, ale ne …je tu průjem. Může za něj asi to výborné mastné jídlo ze včerejška a hlavně to že jsem z hladu a zoufalství snědl misku datlí, které jsem dostal v restauraci.
Dost vážně tedy uvažuju jestli nezůstat v hotelu a Setti fatmě ještě jednu noc a po chvilce přemýšlení se rozhoduji že ano. Celo dopoledne probíhalo tak, že po snídani a celé dopoledne jsem se povaloval na posteli, pospával, četl průvodce, poslouchal muziku… Ven jsem vyrazil až po jedné. Nakoupil jsem si nějaké jídlo – banány, chleba, sýr a vodu. Dnes je od rána krásné počasí, tak už vidím jasně kde jsou vodopády. Proudí k nim davy turistů. Většina lidí jde z průvodcem a jeden průvodce mě dokonce osočoval, že jdu s nimi a ať mu zaplatím. Smál jsem se, protože se šlo jedinou hodně vyšlapanou cestou bez jakýchkoliv odboček. Tak mu říkám, že on jde se mnou a ať zaplatím on mě. Moc tomu vtipu ale nerozuměl a jen stál s otevřenou pusou. Říkám si, že se ještě v Maroku naučím bystrost a ostrovtip.
Cesta k prvnímu vodopádu je lemovaná kavárnami, restauracemi a obchůdky se suvenýry. K samotnému vodopádu je to něco přes kilometr pohodové cesty. Vodopád samotný je hrozně příjemný. Není vydatný a vysoký je asi deset metru, ale je u něj hodně příjemně. Někteří odvážlivci lezli k druhému vodopádu po takové hodně hladké skále, ale říkal jsem si, že to je na mě už moc velké riziko a že k cestě k dalším šesti vodopádům je potřeba skutečně průvodce.
Samozřejmě jsem nakonec zjistil, že to není vůbec pravda. U vodopádů jsem totiž seděl asi půl hodiny, když jsem si všimnul, že hodně organizovaných skupin chodí za kavárnu a nevrací se zpět. Tak se jdu za tu kavárnu podívat a zjistím, že je tam žebřík. Po zaplacení 5DH strážci žebříku vylezu nahoru a zjistím, že tam vede pohodová vyšlapaná cesta. Nějací lidé vracející se dolu říkali, že se dá dojít až k poslednímu sedmému vodopádu. Ale to se mi nechce, tak končím u čísla 5. Jinak samotné vodopády jsou vážně moc hezké. Nejvíce se mi líbila scenérie u čísla 4, kde je malé údolí plné ořešáků, sevřené ze třech stran vysokými skalami a do toho v pozadí hučí vodopád.
Při scházení dolu je téměř nad vstupním žebříkem ještě jedna cesta dolu. Vede mimo množství otravných kaváren a obchůdků a je z ní moc hezký výhled do údolí. Zhruba v půlce cesty dolu začne pěkně a vydatně hřmít a ženou se hodně černé mraky. Tak se ženu dolu, když najednou si přede mnou vykračuje průvodce s jedním párem jen tak pohodovým krokem. Tak také zvolním a vidím, že po chvíli se bouřka zarazila o vrcholky ve vedlejším údolí.
Když jsem přišel zpět do vesnice, uvidím hernu s fotbálkem. Tak jsem se hned šel podívat, jak místní válí. Hned mě vyzvou ať se připojím. Hrajeme ve čtyřce a první zápas remíza a pak výhra. Poté hrajeme už jen dvojce s jedním tak 13ti letým klukem. A je fakt dobrý. První zápas projíždím 9:1. Pak už jsem ale našel recept na jeho útok a výhra 7:3 je moje. Přišlo mi, že dost lidí, kteří přihlíželi jsou z mého vítězství překvapení a navíc ten kluk z nějakého neznámého důvodu už pak nechtěl hrátJ
Po fotbálku jde na večeři do Cafe Asguarrd, doporučované v průvodci. A mohu potvrdit, že na rozdíl od pokojů (ano, je to ten hotel z předchozího dne) moc dobře a levně vaří.
V průběhu večeře se pěkně rozprší a i když je to z Café do hotelu asi jen 100 metrů, pěkně promoknu. Spát jdu brzo už někdy okolo 9.hod.
22.9. Imlil
Ráno proběhlo v poklidném duchu. Snídaně a pak ještě hodinu klid na lůžku. Po zabalení jsem došel na stanoviště Grand Taxi. Jasně jsem řekl, že chci pouze collective taxi, tak vše bylo bez problémů. Dneska jsem seděl ve předu nad řadící pákou. Je to to úplně nejhorší místo v Grand Taxi. Do Marakéše jsem dojeli asi za hodinu a půl k Bab er Robb, ale přímo k bráně, nikoliv na taxi terminál. Nechtělo se mi dávat prachy za taxi, tak jsem vyrazil ty dva kilometry k terminálu pěšky. Zhruba ve dvou třetinách cesty zastavilo grand taxi a kam jdu. Říkám, že k terminálu. Vzadu seděl mladý marocký pár a jestli pak jedu do Imlilu, ať jedu s nimi. Cestou jsme pak nabírali a vysazovali průběžně lidí, takže jsme téměř stále jeli v plném obsazení. Ten mladý marocký pár byl z Rabatu, kde on vlastní několik zubních ordinací. Ale neuměli moc dobře, tedy skoro vůbec anglicky, tak jsme moc nepokecali. Byli moc sympatický, možná to bylo způsobené i tím, že ona byla na poměry Maroka hrozně emancipovaná.
Do Imlilu jsme dorazili už někdy ve dvanáct. Hledal jsem chatu CAF, ale nemohl jsem ji najít (nakonec jsem později zjistil, že je hned pod stanovištěm taxi), tak jsem si domluvil hezké ubytování za 80 Dh. Jen je asi 1 km od Imlilu.
Zhruba v 13.30 jsem byl zpět v Imlilu. Je tam dost obchodů a nějaké restaurace, ale jinak je to dost díra ničím nezajímavá. Jak chodím po vesnici, říkám si, že to snad bude první den v Maroku, kdy se budu nudit. Když projdu celou vesnici a dojdu k závěru, že fakt ve vesnici není nic zajímavého, sednu si do kavárny a objednám čaj. Když najednou o dva stoly dál uslyším češtinu! Poprvé za ty dva týdny. Je to sympatická bandička čtyř lidí (Radek, Dáša, Alena a ještě jeden kluk, jehož jméno mi teď úplně vypadlo:-o ) Jdou také na Toubgal, tak se domluvíme, že půjdeme společně. V duchu si ještě říkám jaká je to náhoda. Ale pak si uvědomím, že to žádné náhody nejsou, že jich je v Maroku až příliš a že se daleko více jedná o synchronicity. V každém případě se domlouváme, že se v sedm večer sejdeme v jedné restauraci a domluvíme si detaily na zítřek.
Teď jsou tři a tak jdu zpět na chatu přebalit věci. Poté se klidnou procházku vrátím zpět do Imlilu a jdu na internet. Jenže zavírají už v šest hodinu. Tak se na chvíli projdu a zamířím do domluvené restaurace. Po chvíli přijdou ostatní. Ale zjišťujeme, že mají jen tajin, což hlavně pro Alenu se zažívacími problémy není to pravé. Proto nakonec skončíme v pizzerii. Pizza byla za 50DH v menu s colou a dezertem (z dezertu se vyklubal jogurt). Pizza byla zvláštní, ale dobrá a hlavně to bylo příjemné mít něco jiného než tajin, cous-cous nebo Brochette.
Okolo osmé začíná být velká zima (pizzerie je venku). Proto si domlouváme start na druhý den rána na 6.45 a rozcházíme se.
Trochu jsem se bál cesty zpět – přece jen to bylo po prašné cestě, do kopce a bez lamp, ale krásně svítil měsíc a všude bylo vidět.