První část povídání o pouti do Chlumu Svaté Máří. Jaké jsou první dojmy z toho být poutník na cestě.

Den 1 – Vyrážím na pouť z Prahy

Rozloučil jsem se s manželkou, odvedl syna do školi a vyrazil jsem. Nikam jsem nepopojížděl autobusem, ani autem. Bylo pro mě silným zážitkem jít přímo z domova. Zkrátka zabouchnout dveře a jít. První kroky vedli cestami, které znám a kterými chodím každý den. Ty postupně přecházeli do míst kam se jdeme sem tam projít. Navazovali na místa, kde jsem někdy byl (třeba při projížďce na kole) až do míst, která pro mě byla nová. Toto postupné vzdalování se tomu co znám pro mě mělo velkou symbolickou rovinu.

Přívoz Klecánky

V Klecánkách překročením Vltavy má pouť symbolicky začíná

Došel jsem do Klecánek k přívozu. Byl tam převozník, kteréhé jsem tam výdal již před 20ti lety. Chvíli jsme se bavili o mé pouti, o velké povodni v roce 2002. Tu okomentoval slovy “Jó, to byl tenkrát dobrej šplouch”. Přívozem jsem dojel na druhou stranu řeky a šel okolo Roztok dále na západ. Ze severní strany obešel Ruzyňské letiště. Překvapilo mě, jak jsou obce okolo něj hezké – třeba Statenice nebo Tuchoměřice. Jen kdyby tam nelítali ta letadla:-)

Okolí letiště Praha

Krásná krajina a příroda. Do toho dunící letadla. Především ty odlétající. Když nic neletělo, o to silněji jsem si uvědomoval zvuky příroky.

Došel jsem ke Středoklukům a na dálniční benzínce si dal oběd. Pozoroval jsem přijiždějící a odjíždějící auta, rychlost aut na dálnici (oproti pomalosti mé chůze). Hlavou mi běžela písnička z filmu Cars “Life is a highway”. Za pultem restaurace na benzínce byly dvě pani. Příjemná a mrzutá. Bylo vidět jak jsou emoce nakažlivé. Od mrzuté odcházeli otrávení lidé, od příjemné se všichni usmívali.   Postupně jsem došel do Lidic. Byl jsem poprvé v památníku. Musím řící, že je to moc hezké pietní místo. Dost lidí jen tak sedělo na lavičkách nebo leželo ve stínu stromů, mlčelo a přemýšlelo. Jen tak. Všetně mě. Potěšilo mě, že tam přijelo i několik zájezdů německých studentů.

Lidice - pokračování

V Lidicích jsem nikdy před tím nebyl. Je to rozhodně místo, které stojí za návštěvu.

Lidice

Lidice, ač místo šílenství své doby, má velmi klidnou a příjemnou atmosféru. Takto si představuji pietu – místo, kde lze přemýšlet.

Večer jsem došel ke Kladnu. V lese cca pět kilometrů od Kladna si postavil na mítince přístřešek a v deset hodin šel spát. Trochu jsem se obával blízkosti města, že tam bude hodně lidí a jak to bude z bezpěčností. Přece jen Kladno nemá nejlepší pověst, že? Ale co mě v noci více rušilo byla bouřka. Alespoň, že můj pončo přístřešek obstál a já byl celou noc v suchu.

Přístřešek pro poutníka

Přístřešek postavený z Ponča mě ochránil před bouřkami.

Za dnešek slušných 32 km.

Den 2 – Poutník na cestě

Snídaně poutníka

Poutníkova snídaně na lavičce. Houska, trvanlivý salám, sýr a paprika. K tomu sušenka na dodání okamžité energie. Podobná snídaně se mi osvědčila i v následujících dnech.

Moc se mi líbilo městečko Kamené Žehrovice. Je úplně obyčejné. Ale přijít tam ve všechní den, sednout si ráno na kafe a v klidu pozorovat cvrkot běžného dne a běžných lidí. Říkal jsem si, že toto bych zde o víkendu, ani ve všední den v Praze neviděl. A měl radost, že pouť začíná. Další zastávka byla Lány. Prezident Zeman mě na oběd nepozval, tak jsem si musel zajít do Křivoklátské hospůdky. Z místní špeluňky se po dvou hodinách strávených na zahrádce vyklubal fajn podnik s přijemnými místními. Jeden z nich stále básnil o své chalupě. Co tam má zvířat, že na fasádě má nakreslenou pohádku. Moc jsme mu nevěřil. Ale vše byla pravda. Pohádka O perníkové chaloupce. Zvířat obrovské množství, ale všechna plastová a to včetně obrovského jelena. A vrcholem byly štafle u plotu. Díky ním mohl koukat do zámeckých zahrad na zemanovo:-) Celkově to byl moc milý člověk. Inteligentní a činorodý důchodce, který poté co ovdověl se vrhnul na zvelebování své chalupy.

U Vietnamců jsem nakoupil zásoby na dva dny. Měl jsem jít mimo větší vesnice a města. Jejich obchůdky mě zatím zachraňují. Bez nich bych měl dost hlad nebo nosil na zádech daleko větší zásoby jídla.

Krajina na pouti

Po zataženém odpoledni se z poza mraků vyklube sluníčko. Hned se znavenému poutníkovy zvedne nálada.

Blížil se podvečer a já došel do obce Nový dům. Je vtipné vidět jak v obci s tímto názvem mají sešlí obecní úrad.

Momentka z poutě

Obec Nový Dům = starý obecní úřad.

Den 3 – Třetí den je kritický

Počasí

Jediný den, kdy bylo na pouti chladnější počasí a já mohl vyzkoušet téměř všechno své oblečení.

Potvrdilo se mi, že třetí den je kritický. Bylo zvláštní počasí. Když zašlo slunce a začalo foukat byla velká zima. Když foukat přestalo a slunce vyšlo, tak naopak neskutečné vedro. Takže celý den to bylo o sundavaní a nandavaní jednotlivých vrstev oblečení. Procházel jsem spoustou malých vesniček v okolí Rakovníka, které mi ničím neutkvěli v paměti. Snad je ochotnými lidmi, kteří všude rádi dolili vodu.

Okolí Rakovníka

Vesničky v okolí Rakovníka nejsou ničím zajímavé pro turisty. O to silnější mají genius loci pro poutníka.

Jak jsem se blížil k Jesenici, krajina se začala měnit a byla stále hezčí a hezčí. Před Jesenicí mě uchvátili výhledy na Krušné hory.

Rozhledna v Pavlíkově

Rozhledna v Pavlíkově byla vybudována z dotací EU. Tady to dává smysl. Ten kopec k rozhledně úplně vybízel.

Rozhledna v Pavlíkově

Za dobrého počasí má být vidět až do Prahy.

V druhé půlce dne se ve mě nashromáždila únava a já sotva pletl nohama. Zajímaví zjištění bylo (a byl to jeden z aha efektů poutě), jak na mě působí různé druhy přírody. Když jsem šel lesem, byl jsem velmi unavený a v lehké depresy. Ta ne zvyšovala, když jsem šel přes dlouhé rovné lány. Ale v momentě, kdy přišli kopečky a polička byla malá a pestrá hned jsem nabil energii a šlo se lépe. A v momentě, kdy byly louky doplněné o daleké výhledy cítil jsem se svěží a plný energie. Cestou jsem v jedné vesnici potkal velmi smutného čtyřletého chlapečka. Přišel za mnou a skoro plakal, že mu odjeli všechni kamarádi. Chtěl jsem mu dát bombon, ale on řekl, že mu maminka zakázala brát si cokoliv od cizích lidí. Tak jsem si ho chtěl vyfotit a on na to, že to by mu maminka asi taky zakázala. Tak jsem jej pohladil po vlasech a řekl mu, že to bude dobrý. On se otočil a odběhl.

Cesta poutníka vede různými cestami

Cesta poutníka vede různými cestami. V tomto případě asi došli uprostřed stavby dotace z EU a tak pohodlnou asfaltku nahrazuje tradiční polňkačka.

S velkou únavou jsem došel do Jesenice a ubytoval se v autokempu. Těšil jsem se, jak si tam dám pivo a něco k jídlu. Ale všechny stánky byly zavřené. Prý je ješt před sezonou. Tak jsem dojedl poslední zbytky jídla, což byla suchá houska s paprikou a šel spát. Resp. před spaním jsem se zbavil ještě jednoho klíšťouna.

Unavený poutník

Unavený poutník – tento den byl pro mě skutečně velmi náročný.

Den 4 – Cesta krajinou mé duše

Ráno jsem hned běžel do Jesenice do sámošky nakoupit si. Po královské snídani, která zahnala hlad i z předchozího večera – tři koblihy a ochucené mléko jsem vyrazil na cestu. A po pár set metrech se opět zastavil – u rybníka jsem objevil příjemný stánek a dal si tak kafíčko.

Fotka o pomíjivosti I

Fotka o pomíjivosti I – vše se mění. I ten kostel chátrá. Je uprostřed vsi, přesto však na okraji zájmu všech.

Fotka o pomíjivosti II

Fotka o pomíjivosti II – odhozený barel v lese je sice nazdobený, ale nic to nemění na tom, že je to odhozený barel v lese.

Fotka o pomíjivosti III

Fotka o pomíjivosti III – zbořenina domu. Ale někdo se o okolí stará. A to místo má díky tomu velmi silnou atmosféru.

Dnes jsem chtěl dojít do Rabštejna nad Střelou. A rozhodl se, že snížím dení nášlap. Z 30ti na zhruba 20 km. Při těch třiceti jsem se příliš soustředil na to abych to ušel a málo se koukal do krajiny, měl možnost se zastavovat a přemýšlet. Nebyla to totiž pouť, ale pochodové cvičení. Dnešní cesta vedla moc hezkou krajinou. Borovicové lesy, rybníky, skály. Došel jsem do vesnice Žihle a v hospodě u Kilinána zjistil, že jsem právě v půlce mé pouti. 100 km chůze za mnou a 100 km předemnou. Takže jsem to oslavil pořádným obědem. Polívka, řízek, brambor a tatarka. Jako nášup pivo, kofola a završeno kornetem.

Pouť na půl cesty

Má pouť je na půl cesty. Jak to oslavit jinak než pořádným obědem.

V hospodě u Kiliána bylo tam hodně turistů, místní fotbalisté měli dokopnou a obojí to znamenalo velký hluk, rámus. Do toho tam hrálo rádio. A já si uvědomil jednu věc. Ten hluk mi vadí. Stačilo pár dní a já si navykl na šumění stromů, zpěv ptáků, ticho na polích a postupně i na jakési vnitřní ticho a klid. Toto byl pro mě druhý velký aha moment z pouti. Rabštejn nad Střelou je překrásná vesnička s úžasnou atmosférou. Krásné historické roubenky, zámek, náměstíčkou. Ale také žádný obchod a v neděli večer ani jedna otevřená restaurace. A já si ráno zarezervoval pokoj v penzionu. Začal jsem tedy počítat své zásoby jídla, zda mi budou stačit na večeři i na zítřek, protože k nejbližšímu obchodu jsem měl dojít až pozítří ráno.

Rabštejn nad Střelou

Jestli bych měl z mé pouti doporučit jedno místo, které stojí za výlet je to Rabštejn nad Střelou.

Naštěstí hned vedle penzionu bydlela dobrá duše. Která mi k večeři dala utopence, druhý den k obědu mi uvařila nudlovou polévku a přinesla čtyři rohlíky, že prý abych měl něco na cestu. Přitom vyprávěla, jak šli okolo před hodinou dva kluci a těm zase mazala chleba se sádlem. Nechtěla za nic z toho žádné peníze, tak jsem ji alespoň v duchu při každém soustu posílal obrovské díky.

V půlce cesty

Jsem v půlce poutě. A má nohy tomu odpovídají.