Druhá část povídání o pouti do Chlumu Svaté Máří. Jaké to je, když se člověk naladí na cestu a pouť se stane stavem mysli. Jaký je Chlum Svaté Máří a proč pouť není o cíli, ale o cestě.
Den 5 – Cesta krajinou mého srdce
Dnes byl odpočinkový den. Venku bylo obrovské vedro a tak jsem se rozhodl vyrazit až navečer. Den jsem využil k vyprání ponožek, dopisování deníku, dobíjení mobilu a dalším drobnostem.
Na první pohled vypadají tyto pavučiny krásně. Ale dokáží obalit celý strom a tím jej zabít.
Z penzionu jsem vyrážel až okolo 16 hodiny a ten den dal jen cca 12 km. Opět to byla cesta moc hezkou krajinou. Šel jsem po červené turistické značce a ta mě několikrát vedla k řece Střele, pak do okolních kopců a zpět ke Střele. Bylo hezké se k té řece vracet na chvíli se vždy u ní zastavit, pozorovat jak se mění. Přitom my vyskočila má oblíbená písnička “Život je jen náhoda….život plyne jak voda a smrt je jako moře…každý k moři dopluje někdo dříve a někdo později…kdo v životě miluje ať neztrácí naději”. A přitom měl možnost přemýšlet i životě, jeho významu a třeba také pomíjivosti věcí. Takto si představuji to správnou pouť. Že je to cesta nejen k nějakému cíli, ale hlavně za sebou a do sebe.
Když za celý den nepotkáte žádného člověka, začne s vámi mluvit i ta řeka. S řekou Střelou to byl zajímavý rozhovor:-)
K tomuto dni mám velmi krátké povídání a přitom byl ten den velmi silný. Zajímavé.
Den 6 – Slunovrat
Předpověď počasí byla nad 30 stupňů. Proto jsem si upravil denní režim Budík na šestou hodinu. Do jedenácti ujít co nejvíce kilometrů a pokračovat až po čtvrté hodinu.
Skutečně vstávám brzy. Sedm hodin a já mám za sebou již čtyři kilometry.
Došel jsem do vesnice se zvláštním jménem Údrč. Jak zvláštní jméno, tak zvláštní vesnice. Spousta hezkých baráčků, ale uprostřed vesnice bytovky a v nich sociálně slabší rodiny. Což o to, nikde žádný nepořádek, hluk nic. Ale pozorovat matku jak svému půlročnímu dítěti říká “Neřvi, vole” byla zajímavá zkušenost.
Krajina na pouti dokáže překvapit. Ani jsem si neuvědomil, že jdu do kopce a najednou se otevřou takováto panoramata.
Přesto jsem v Údrči strávil čtyři hodiny letního vedra. Pod lípou a ve stínu kostela.
Ve čtyři hodiny jsem se zvedl a pokračoval do města Bochov. Tam si dal večeři a říkal si, že dojdu někam za město a tam přespím. Udělal se však nádherný večer. Byl vlahý, příjemný a mě se chtělo jít. Nohy už sice boleli ale hlava říkala pojď, dnešní večer stojí za to jít. A to pojď pro mě znamenalo 7 km navíc.
Bohužel měli již zavřeno:-(
Je zajímavé jak se mění pojem o vzdálenostech.Čím dál více se orientuji podle toho jak se mění krajina. Vidím třeba vysoký komín přede mnou a po nějaké době si říkám “Kde je?” a on už dávno za mými zády. Již to není o kilometrech ani o hodinách chůze.
Toto noc je letní slunovrat a je skutečně dlouho vidět. Také je zajímavé vidět, kde nad stromy slunce zapadá a jak vychází jen o kousek dále. Já si našel na spaní krásné místo pod širákem. Uprostřed posekané louky, pod stromem. Krásné místo. Ale o půlnoci se začali ozývat velmi zvláštní zvuky – první něco jako “krá”, ten se stále přibližoval a druhý “písk”, ten byl kousek ode mě. Jestli čekáte nějakou dramatickou historku, tak nenastala – jak se “krá” přibližovalo, tak se zase začalo vzdalovat až bylo ticho. Ale byl to jediný okamžik, kdy jsem se na pouti bál.
Letní Slunovrat 2017
Den 7 – Cesta proti proudu (řeky Ohře)
Budíka jsem měl na šestou, ale již v pět mě vzbudili zemědělci jedoucí traktorem na pole a to přitom večer před tím skončili před jedenáctou.
Alespoň jsem měl dost času pozorovat východ slunce. Na mobilu jsem si zjistil, že slunovrat letos připadá na 6.24 minut. Když si zabalím všechny věci a hodím batoh na záda, podívám se na hodinky a je přesně 6.24 minut. Až mě při té náhodě zamrazilo v zádech.
Ač jsem se do Karlových Varů těšil, rozhodl jsem se je obejít. Bylo by tam na mě moc lidí.
Rozhodl jsem se, že nepůjdu přes Karlovy Vary, kudy mě vedla značka. Místo toho jsem to vzal zkratkou (z toho asi půl kilometru po silnici I. třídy). Díky tomu mě cesta přivedla na předměstí Varů do Pizzerie Bruno. Z venku nic moc místo, název také nezní nijak atraktivně. Ale kuchař a majitel v jedné osobě je Francouz. Výsledkem bylo úžasné jídlo.
Nezdolnost tohoto stromu i lidské snahy:-)
Vodáci si cestu užívali a já svou pouť také.
Všichni se na tomto mostě fotili. Já musel také:-)
Úsek řeky mezi Karlovými Vary a Loktem je nádherný.
Pokud má někdo stále ještě zažito, že Severní Čechy jsou jen zničená příroda, doly a průmysl, tak cesta podél řeky Ohře z Karlových Varů do Lokte jej vyvede definitivně z omylu.
V samotném Lokti jsem se ubytoval v penzionu Včerejší svět. Jak penzion, tak město Loket jsou moc sympatické a mají krásnou atmosféru. Věřím, že se mi to podařilo vystihnout na fotkách.
Jedna z mnoha podobných uliček v Lokti.
Výhled z penzionu
Penzion se jmenoval Včerejší svět, tak jsem jej musel vyfotit černobíle.
Den 8 – Chlum Svaté Máři
Dnes přichází den D. Do Chlumu Svaté Máři mi zbývá posledních 22 kilometrů. A já si neskutečně užívám cestu. Každý kilometr, metr, každý krok.
Cesta vede krajinou podkrušnohoří. Takže se střídá krásná příroda s nic moc městem Sokolov a krásná krajina s elektrárnou Tisá.
Toto je podkrušnohoří, kde se krásná krajina střídá s těžkým průmyslem.
Díky počasí má příchod do Chlumu Svaté Máří skutečně dramatickou atmosféru.
Blížím se k Chlumu Svaté Máří. Všude se honí bouřky, jen nad ním ještě prosvítá slunce.
Poslední kilometry. Chlum Svaté Máří se již blíží.
Když mi do cíle mé poutě zbývají poslední kilometry, obloha se zatáhne a já začnu bedlivě pozorovat meteoradar. Všude okolo jsou již bouřky, jen nad Chlumem ještě trochu prosvítá slunce.
Tak jsem tady. Chlum Svaté Máři. Ještě dojít do centra na náměstí a ke kostelu.
V cíli poutě jsem došel před kostel. Před branou kostela byl stojan na svíčky. Já jednu zapálil a v duchu vyslovil poděkování za tuto pouť, za to co mi dala i přání do budoucna. Když jsem si vše v duchu řekl, rozezněli se za mými zády zvony. Jestli jsem do teď měl o pouti nějaké pochybnosti tak teď se rozptýlily.
Dojdete do samého cíle, zapálíte svíčku, vyslovíte poděkování za cestu a přání do budoucna. A jak to vše vyslovíte, začnou vám za zády znít zvony.
Pak si řeknete “Ano, tato cesta měla smysl”
Seděl jsem na náměstí před kostelem a užíval si opojného stavu Tady a Teď. Hlavou mi neběželi žádné myšlenky jen jsem byl a užíval si okamžiku.
Z rozjímání mě vyrušil až přijíždějící pick-up. Z něj vylezl někdo z koho se postupem času vyklubal místní pan farář. Měl ale sebou návštěvu a věnoval se pouze provázení po kostele, vyprávění o jeho historii. Ptal jsem se jestli není možnost v areálu přespat. Přišla jednoduchá odpověď “NE”. Stejně tak když jsem seděl na lavičce u východu, řekl mi něco ve smyslu přece můžete jít, nejste tady vězněm a já stejně zavírám. Sbohem. Bylo to všechno z jeho strany takové materiální. Jediné co ho zajímalo udělat dojem na svou návštěvu, která na cokoliv říkala “Jsem uchvácen”. Vedle toho se mě ještě asi dvakrát pan farář stihl zeptat jestli se mi líbí kostel. Jako kdybych pouť z Prahy dělal kuli kostelu.
A teď již jen rychle najít vhodné místo na spaní. Dříve než začne bořka.
Chlum Svaté Máří je vesnice na kopci. To znamená jediné – problémy s hledáním místa na přespání. To se mi podařilo najít, ale bylo asi 150 metrů od vysoké telekomunikační věže. Tak jsem hledal ještě jedno a našel rovinku vzdálenou cca 400 metrů. A udělal jsem dobře. V noci se přehnaly tři vlny bouřek. A v každé vlně jeden blesk to věže švihnul. Byly to pěkné rány. Mě se vždy ve spacáku naježili chlupy na celém těle. Ani nevím jestli to bylo leknutím nebo bylo ve vzduchu tolik statické elektřiny.
Den 9 – Cesta domu
Možnost být sám se sebou.
Poslední noc byla silná bouřka. Stejně jako první noc. Kruh se tím uzavřel a já mohu jet v klidu domu.
Les po dešti je zkrátka nádherný. Mě přivedl do nálady, že dám panu faráři ještě šanci a půjdu se podívat na jeho ranní bohoslužbu. Ta začíná v 9.hod já tam byl cca o 15 minut později, kdy z kostela vycházeli akorát dva lidi. Jinak byl kostel úplně prázdný. Asi přišli jen tito dva, tak mše mělo rychlý průběh.
Já si ještě asi hodinu poseděl na náměstí před kostelem, byla tam moc hezká a klidná atmosféra. Pak se zvedl, hodil batoh naposledy na záda a šel na vlak do Prahy.
Ještě přejít tento most. A pak již jen nasednu na vlak a jedu domu.
Závěrem
Příhoda s farářem mi jen potvrdila, že pouť není o tom někam dojít a podívat se na kostel.
Na konci cesty jsem si samozřejmě řekl “Jsem dobrý, že jsem to dal”. Ale vím, že o tom pouť také nebyla.
Pouť pro mě znamenala čas strávený sám se sebou. Nebyla to cesta někam k cíli, ale především cesta sám za sebou a sám do sebe. Možnost urovnat si myšlenky, zjistit co je důležité.
Měl jsem možnost vyzkoušet si tady a teď – plánovat vždy maximálně na den do předu, protože nikdy nevíte jak vás cesta ovlivní. Zároveň je nutné plánovat stále – třeba kde budu moci získat vodu, jestli bude možné koupit si jídlo.
Být v souladu s přírodou.
Jsou různé cesty. I cesta může být cíl. Ale stejně tak cesta bez cíle je jako tělo bez duše.