Do Indie jsem vyrazil sám bez rodiny. Protože jsem měl málo času, navštívil jsem jen dva státy – Goa a Karnataka. I tak stála cesta za to.
Hned po prvním dnu a “náhodách”, které se děli jsem si stanovil dvě zásady pro tuto cestu.
První zásada je, uvědomění že vše se děje z nějakého důvodu. Pokud se něco stane, má to nějaký význam, jen mu v tento okamžik nerozumíme. Díky tomu se mi podařilo mnoho věcí přijímat tak jak jsou, nehodnotit je.
Druhá zásada byla, že je důležitý cíl. Měl jsem vybraná dvě místa kam jsem se chtěl podívat, ale kdy a jak se tam dostanu jsem tak nějak nechal volně plynout.
CESTOPIS INDIE ČÁST 1: První dojmy, Panjin, Old Goa
Den 0+1 Costa do Indie; Panjin
Putování po Indii vlastně začalo v letadle hned nad Plzní. Pán, který seděl přes uličku se ptal jak stihne přestup v Mnichově na který má 40 minut, což shodou okolností byl stejný čas na přesto jako jsem měl já, Zeptal jsem se tedy, zda náhodou neletí také do Mombaie a odpověď byla Ano. Z pána se posléze vyklubal Petr Sýkora, bývalí majitel velkoobchodu Papirius (nyní Office Depot) a zakladatel nadace Dobrý Anděl. Seděli jsme kousek od sebe i v letadle do Indie a tak jsme měli možnost několikrát dlouze podiskutovat. Díky tomu let příjemně uběhl. Poté co prodal firmu se dal na charitu, extrémní sporty a nyní studium tradiční indické filosofie. Velmi zajímavý příběh, osud i rozhovor.
V Mombaii jsem musel přestoupit z mezinárodního terminálu na domestic. Letiště je nové, luxusní a vše proběhlo velmi rychle a hladce. Když jsem se nechal odbavit na přelet do Goa, měl jsem před sebou ještě přes pět hodin čekání. Chtěl jsem si sednout na jedno míso, ale na poslední chvíli mi ho zasedla nějaká Indka. Tak jsem si sedl na první volné místo vedle nějakého bělocha. Ten po dvou minutách vytáhl tablet a začal Skypeovat. A s překvapením česky! Byl to Rajko Boskovic, Business unit diretor ve farmaceutické firmě Pro.Med. Byl to velmi příjemný společník a tak noční čekání na let do Goa bylo nejen snesitelné, ale nakonec i fajn.
Před pátou hodinou ranní jsme nastoupili do letadla a za hodinu byli v Goe.
Rozloučili jsme se s Rajkem a já ještě v klidu pobyl na letišti. Venku teprve svítalo a já tušil, že můj hostel bude mít volnou postel pro mě až po obědě.
Z letěště jsem mohl jet tzv. Předplaceným taxi (cesta se platí do předu v okénku za fixní cenu) za 700 rupie nebo autobusem. Tam bych ale potřeboval jet do města Vasco de Gama a tam přestoupit na autobus do Panjin. Po chvíli váhání jsem se rozhodl, že pojedu autobusem. Ale když jsem vyšel před letiště, hned mě odchytne jeden taxikář, že mě odveze za 300 Rp. Po chvíli smlouvání jsem souhlasil. Jak jsem byl unavený po celodenní cestě nevšiml jsem si jednoho detailu a to čím mě chce odvést. Nikdy předtím jsem na motorce neseděl, tak jsem byl asi dost vykulený. Ale chlapík byl sympatický a já si řekl, že chci zažít ten správný pocit z Indie, tak jsme souhlasil. Odvezl mě zcela bezpečně a já tak byl v půl deváté v hostelu.
Jak jsem tušil, postel pro mě měli volnou až odpoledne. Tak jsem si tam dal alespoň snídaní, pokecal s jedním Novozelandanem o Indii a vyrazil do města.
Život v Indii probíhá převážně na ulici. Bezejmená ulice ve městě Panjin.
Jedná se o město Panjin, jak jsem psal. Město mělo být podle průvodce moc hezké, ale mě přišlo takové nezajímavé. Možná jsem očekával kulturní šok, který nenastal. Vše bylo dost civilizované až bych řekl globalizované. Samozřejmě byly stánky na ulici, opravna motorek na chodníku, v rozích nějaké ty odpadky, ale jak jsem psal, to není pro mě kulturní šok, ale lokální specifikum:-)
Nejem život, ale i práce probíhá na ulici. Nač využívat garáž, když to lze opravovat na chodníku.
Chodil jsem jen tak po městě. Chtěl jsem si vyřídit SIM kartu do tabletu, ale ukázalo se to jako neřešitelný birokratický oříšek – chtěli fotografii, kopii pasu a nevím co ještě. Tak jsem to neřešil.
Zhruba v jednu odpoledne jsem dostal hlad a padla na mě únava. Poměrně dlouho jsem vybíral kam se jít najíst a co si dát. Nakonec jsem se rozhodl pro jednu restauraci, kterou jsem zjistil doporučoval i průvodce s hodnocením nejlepší poměr cena/výkon. Dal jsem si nějakou goanskou specialitu. Bylo to moc dobré, ale měl jsem pocit, že v dobré indické restauraci v Čechách by to mohlo být ještě o kousek lepší:-) Po jídle jsem si dal pivo (Goa je jeden z mála států Indie, kde je volně dostupný alkohol) a jen tak seděl, když tu si ke mně přisedla asi 50ti letá paní. Když vytáhla stejného průvodce jako já, ale výrazně otrhanějšího, zeptal jsem se ji jak je v Indii dlouho a tím se dali do řeči. Po pár anglických větách se mě zeptala jestli nejsem odněkud ze Střední Evropy, že mám takový německý přízvuk. Když jsem odpověděl, že jsem Čech, začala se smát a řekla že tedy můžeme mluvit česky.
Asi hodinu jsme seděli v příjemném rozhovoru a domluvili se, že zítra společně pojedeme na výlet do Old Goa plus mi dala pěkné tipy co ještě vidět v Panjinu (nic jsem z toho nestihl ani si teď při psaní nezapamatoval).
Ještě jsem chodil chvíli po městě a nasával atmosféru. Indové jsou zatím velmi příjemní, Dokazuje to situace na tržišti, kupoval jsem si dvě rajčata a měl pouze 1000 Rp. bankovku a prodejce neměl nazpět. Jen nad tím mávnul rukou a řekl ať si rajčata vezmu zadarmo.
Místo, kde dostanete rajčata zadarmo, když prodávající nemá na vrácení.
Pak jsem se ubytoval, vysprchoval a po krátkém odpočinku se šel projít a koupit večeři. Chtěl jsem k rajčatům si koupit chleba a sýr. Sýr měli všude (Veselá Kráva), ale chléb (nebo nějaké placky) se zdál být neřešitelný úkol. No nakonec se podařilo. Po večeři sedím v hostelu píšu tento cestopis a pomalu se chystám jít spát. Přece jen minulá noc bez spánku se na mě dost podepsala.
Den 2 – Old Goa
Hostel byl sice moc pěkný, ale měl jedno drobnou, ale o to zásadnější nevýhodu. Na všech dveřích byla obrovská asi půl kilová petlice. Vypadalo to sice krásně, ale v okamžiku kdy kdokoliv vzal za dveře udělala petlice obrovský rámus.
Šel jsem spát hned po desáté, ale po jedenácté mě vzbudili ostatní lidé, když chodili spát, resp. mě vzbudily ty petlice. A pak jsem nemohl usnout, snad do jedné. Navíc jak jsem byl nevyspalý z předchozí noci, cítil jsme se dost špatně z toho, že nespím.
Nakonec pomohla asi dvaceti minutová procházka venku. Vyděl jsem noční spící město a navíc jsem po ní hned usnul.
Ráno jsem se vzbudil před osmou, tedy vzbudila mě zase ta petlice, když vstával první člověk.
Snídani jsem měl v hostelu. Byla klasická indická, tj. Dhal, pakora a ještě další indické speciality.
V devět jsme se sešli s paní ze včerejška a vyrazili od Old Goa. Jeli jsme autobusem. Autobusové nádraží bylo hrozně hektické a na první pohled chaotické, ale okolní lidé ochotní a hned nás navedli a my brzy seděli ve správném autobusu.
V Old Goa jsme byli asi za dvacet minut. Je to tuším 10 kostelů, křesťanských, z koloniálné éry na hrozně malém prostoru. Když jsme přijeli bylo to takové opuštěné a myslel jsme, že za dvě hodiny zase budeme pryč.
Představte si, že v Praze zůstanou pouze kostely a nic jiného. Tak toto je Old Goa
Ráj kostelů a džungle
Postupně ale přijelo více turistů, my se šli podívat na vzdálenější kostely i jsme dlouho poseděli na zahrádce restaurace v příjemném rozhovoru. Nakonec jsme odjížděli až ve čtyři hodiny. Old Goa je velmi zajímavé místo. Pro místní bude atraktivnější než pro Evropany, my ty kostely známe. Ale pro mě to mělo určitou symbolickou rovinu. Představte si Prahu, když by z ní zbyly pouze a jenom kostely. Ostatní domy by zkrátka zmizely a bylo by místo nich pouze louka nebo les. V Praze jsou také kostely jeden vedle druhého, pouze si to díky ostatním domům neuvědomujeme. V Old Goa zmizeli domy, protože byly dřevěné (na rozdíl od kostelů), což Praze na štěstní nehrozí. Přesto ale návštěva Old Goa byl hodně silný impulz k přemýšlení o pomíjivosti všeho. Z toho důvodu stojí jednoznačně za návštěvu.
Oslava vánoc v Indickém kostelu je velmi svérázná
A vypadá to, že oslava Nového roku po Indicku je velmi bouřlivá
Zajímavá scéna se odehrála, když jsme došli ke kostelu, který je nejdál a tudíž tam je nejméně lidí. Nikdo tam nebyl, když najednou přijeli dva autobusy. Vystoupili indičtí turisté a protože bylo na kopci a trochu foukal vítr začali pouštět draka. Jeden, samozřejmě ten největší se zachytil za střechu kostela a nešel sundat. Zavolali tedy správce a ten na střehu do asi třiceti metrové výšky vylezl, došel na kraj střechy, slezl na římsu a draka sundával. Celou domu byl v žabkách.
S paní jsme ještě v Panjinu šli na večeři. Byla to velmi příjemní, i když dost ukecaná, společnice.
Zhruba v půl šesté jsme se rozloučili. Já se v hostelu vysprchoval, využil wifi zdarma a vyrazil do města Margeo odkud mi jel vlak. Cesta autobusem byla opět v pohodě. Navíc vedle mě seděl mladý indický pár, který jel také na nádraží. Takže jsme se nimi svezl i místním autobusem a nemusel chodit pěšky. Teď čekám na nádraží a za 45 minut mi jeden spací vlak.
Na první pohled vypadá nádraží jako typická Indie. Něco tady nehraje. Někteří lidé mají v rukou iPhony, jiní tablety. Nejsou to chudáci, zkrátka čekají na vlak.
Lidé čekají na vlak. Jednotlivci i celé rodiny. Aneb co si počít, když přijedou ráno a přestup je až za 18 hodin.