Maroko je země plná kontrastů. Cestopis je proto napsán tak jak jsem to v daný okamžik viděl a cítil. S odstupem času bych některé věci přehodnotil, ale pro zachování autenticity nechávám vše beze změny.
11. září Fes
Do Fesu jsem letěl s dvěmi nízkonákladovkami. Z Prahy do Bruselus WizzAirem a z Bruselu do Fesu s Ryanairem. Docela jsem se obával, jestli budou stačit necelé tři hodiny na přestup. Nakonec to bylo úplně v pohodě a ještě jsem se na letišti stačil dost nudit.
S Ryanairem byly dvě zajímavé věci. První jak měli propracovaný systém nabídky zboží. Chvílemi jsem měl pocit, že lety provozují jen aby lidi zavřeli na dost dlouho do jednoho uzavřeného prostoru. Za letu se navíc dost střídaly nastavení klimatizace. Nejdříve hrozná zima, pak vedro a na závěr znovu zima. Napadlo mě, jestli to není dokonce záměr, aby si lidé kupovali teplé, pak studené a pak zase teplé nápoje. Zajímalo by mě, jestli to, že stále chodí s nabídkou a jsou velmi aktivní ,je na všech letech nebo jestli to byl jen důsledek toho, že Marokánci hodně nakupovali. Bylo to snad poprvé co jsem viděl koupit si někoho na palubě parfém. A rozhodně nezůstalo jen u jednoho člověka.
A druhá zajímavá věc. Seděl jsem vedle hodně zajímavé arabky. Hrozně mě vzalo, jak dokázala z obyčejného oblečení udělat velmi elegantní záležitost. Měla na sobě kaltohy, blůzu a šátek. Kdybych toto oblečení viděl někde v obchodě, řeknu si nic moc. Ale ona to nějak dokázala sladit do jedinečné kombinace. Vše podtrhával kvalitní parfém. Pokud měly burky a šátky schovávat sexualitu žen na veřejnosti, tak v tomto případě se to rozhodně nepodařilo.
Na letišti proběhlo vše hladce. Až tedy na můj výběr té nejpomalejší fronty. Ale absolutně nejpomalejší. Ve frontě jsem tak strávil snad hodinu.
Před letištěm jsem skočil do busu, který měl jet do města (20 dh). To jsem ale nevěděl, že když řeknu medina, vyhodí mě někde na předměstí.
Všechny autobusy tady mají řidiče a minimálně jednoho „průvodce“, který vybírá peníze, nakládá zavazadla, nahání lidi, že se jede atd. Tento průvodce mi řekl, že do mediny je to jen kousek a že mám jet místním busem a že mi zastaví kousek od zastávky. Samozřejmě po vystoupení jsem zjistil, že slibovaná zastávka nikde. Nakonec jsem ji našel asi o 300 metrů dál a z původní chvilky se vyklubala 20 minutová jízda.
Na autobusáku navíc nikdo neuměl moc anglicky, takže to byl můj první test dovedností domluva ruce -nohy. Měl jet bus číslo 9. Přijel po 20 minutách. Ale řidič někam zmizel a dalších 20 minut se nic nedělo. Nakonec tam začal pobíhat jakýsi dispečer a po dalších 20 minutách sehnal úplně jiný bus, který jel pro jistotu zcela bez čísla.
Vystoupil jsem v centru u Bar Batha a začal shánět hotel. V prvním (hotel Bar Batha) mi řekli, že chtějí za dvě noci 450DH, tak jsem šel dál. Cestou k Bab Boujeloud jsem se na chvíli ztratil a mé chvilkové dezorientace rychle využil jeden naháněč. Zavlekl mě do nějakého penzionu za 200 DH na noc. Řekl jsem mu, že můj limit je 150DH. Tak mě vzal někam do soukromí. Bylo to docela čisté, sprcha i záchod na pokoji, tak jsem řekl, že to beru, ale za 100 DH na noc. Nechtěl, ale slevoval, slevoval až jsme se na těch 100 DH dostali.
Když mě vedl zpět k Bab Boujeloud, zeptal jsem se, jaká je jeho provize. Začal se hrozně rozčilovat, že žádná, že je placený státem atd.. Nakonec se přiznal, že provize je 10 – 20% a záleží na majiteli a jeho náladě. Jinak naháněčů jsem moc nepotkal. Čekal jsem, že to bude daleko horší. Ani průvodci, ani otravní prodejci, ani naháněči na ubytování. A když nějaký jsou, stačí jim říct ne a je klid. Zajímalo by mě, čím to je – jestli mým očekáváním, úřady proti nám zasáhly, je po sezóně, nebo si dokáží otipovat zákazníka. Těžko říct.
Od Bab Boujeloud jsem vyrazil do mediny. Podíval jsem se do Adresy Bou Onanie. Má to být jedna z nejkrásnějších památek Maroka, ale ve srovnání s evropskou architekturou je to jen takový chudý příbuzný a mě moc nenadchla. Tak jsem alespoň na nádvoří tak 2 hodiny seděl, pozoroval cvrkot okolo a relaxoval.
Když jsem vyšel z Madresy, udělal jsem to nejlepší co se v medině dá dělat – nechal se jen tak unášet davem. Feská medina je taková zvláštní směsice historie, reálného života, turismu, vůni a smradu. Je to od všecho kousek a zároveň tak akorát. Jinde víc tohoto, o kus dál zase onoho, ale atmosféra v medině se mi hrozně líbila.
Po zhruba tří hodinovém bloumání medinou, jsem se rozhodnul jít na Merediské hroby, odkud je nádherný výhled na Fez a medinu. Cestou jsem došel do místní neturistické čtvrti. Způsobil jsem tam dost pozdvižení. Děti se chtěly pořád fotit, místní mě zase posílat zpět do mediny.
Abych nezapomněl, cestou jsem si koupil k jídlu nějakou placku plněnou kuřecí směsí. Chuťově velmi dobré, ale dost ostré. Ale vůbec mi to nesedlo na můj, už z domova rozhozený žaludek.
Zpět z hrobek jsem vyrazil už skoro za tmy. Šel jinou cestou, přes celou medinu a k mému překvapení jsem se cestou vůbec neztratil. K Bab Boujoudlu jsem přišel někdy okolo osmé a v jedné čajovně si dal můj první mátový čajík. Okolo deváté jsem přišel na pokoj a po vysprchování hned vytuhnul.
12.9. Fes
Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Ale nakonec jsem v půl desáté vyrazil do ulic.
Chtěl jsem se ten den podívat na další památky v medině. Hlavně koželužny.
Cestou jsem si koupil výborné koláčky. Sedli jsem si na náměstí Place Seffarine jen tak na schody a nasnídal se. To náměstíčko mělo hrozně příjemnou atmosféru, tak jsem tam asi hodinu jen tak seděl a pozoroval lidi. Pak jsem vyrazil hledat brevířský trh, ale místo too jsem našel místní souk (trh) se zeleninou, masem, vším. Úžasná směsice vůní a pachů.
Bylo tam hrozně lidí, samí místní. Všimnul jsem si, že když jde člověk v takovéto tlačenici, vždycky musí jít dopředu. Nikdo, nikdy nikomu nedává přednost. A o to víc je zajímavější, že
Tohle tlačení je bez jakéhokoliv kontaktu mezi lidmi. Nikdo do vás nevrazí ramenem, nešlápne ze zadu na nohu. Není v tom taková ta česká pasivní agresivita.
Když jsem se snad po dvou hodinách vymotal ze souku a po lehkém bloudění jsem se nechal odchytit na výhled na mešitu. Samozřejmě „free of charge“ a samozřejmě jsem pak musel absolvovat nabídku koberců. Ta se ale nesla v pohodovém a příjemném duchu. Nikdo mě do ničeho netlačil. Byl to takový obrovský palác plný koberců. Dozvěděl jsem se, že tam mají zhruba tři a půl tisíce koberec, ale že přesný počet nikdo neví. A zároveň prodají okolo 10 až 15 koberců denně. Zároveň prodejce lamentoval na krizi, protože před ní prodávali běžně i 30 koberců. Při loučení jsem se před prodejcem zmínil, že jsem ještě neviděl koželužny. Hned zavolal jakéhosi malého kluka – prý syna ať mě tam dovedou.
Mladej za to chtěl 20 DH. Ale já měl v kapse jen 100 DH bankovku (porušil jsem tak jednu ze zásad v Maroku – mít v kapse vždy dost drobných) a 7 DH. Tak jsem se nakonec domluvili na těch 7 DH.
Samotné koželužny jsou přesně takové jako jsou vyfocené v průvodci a na internetu. Jen ten smard ze čpavku, který se v koželužnách dodnes používá jsem očekával větší. Ale určitě stojí za to je vidět.
Na vyhlídku na koželužny se jde vždy přes nějaký krámek s koženým zbožím, tak opět proběhla nabídka. Moc se mi tam líbila jedna kabelka pro Lenku nechtělo by se mi s ní tahat po celém Maroku. Otevřeně a upřímně jsem to řekl prodejci ještě před smlouváním, ale jeho to z nějakého důvodu dost naštvalo a začal dělat dost scénky.
Druhá scénka byla ještě před obchodem, kdy si mě „synové“ předali a i ten druhý chtěl nějaký bakšiš. Říkal jsem si, že bych mu i něco dal, ale nechtěl jsem před ním mávat s tou 100 DH bankovkou.
Poté jsem se rozhodl, že se vrátím k bab Boujeloud a dám si oběd a odpočinek v zahradách Dar Batha.
Feské medina se vyznačuje tím, že je od Bab Boujeloud z kopce, tak jsem myslel, že když jdu do kopce nemohu se ztratit. Ale stalo se tak. Nakonec jsem došel k Bab Boujeloud a Dar Batha velkou oklikou a došel jsem tam naprosto KO.
V zahradě jsem snědl banány (z Kolumbie) a broskve, které jsem si koupil cestou na trhu a pokecal s jedním Belgičanem. Bavili jsme se o rozdělení Československa a o možném rozdělení Belgie. Dohromady snad dvě hodiny. Zajímavý rozhovor s Belgičanem v MarokuJ
Někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou jsem vyrazil ze zahrad do Fes al Djadid. Nijak mě tahle čtvrť nenadchla. To zajímavější mi přiški kolotoče na náměstí před Bab Boujeloud. Místní se hrozně vyžívali v autíčkách. Za zmínku tak stojí jen „ukazovač cesty“ co mě protáhnul židovskou čtvrtí. Za 15 min rychlé prohlídky chtěl 10 Euro, tak dostal 10 DH. Z mého pohledu víc než dost, ale on byl dost zpruzený.
Při návratu k Bab Boujeloud se už začalo stmívat, tak jsem zašel do restaurace na večeří. Dal jsem si moc dobrý kuřecí tajin.
Po večeři jsem se ještě procházel setmělou medinu, ve které bylo stále hrozně moc lidí. Ale již nebylo takové vedro a byla příjemná atmosféra. Úplně na závěr jsem si dal u Boujouldu, ve stejné čajovně jako včera, mátový čajík. Bavil jsem se tam s jedním místňákem. Velmi příjemný rozhovor – vysvětloval mi jejich skutečné zvyklosti o ramadánu. Třeba jak mají všichni před svítáním nařízeného budíka aby se pořádně nacpali.
13.9. Fes
Ráno jsem vyrazil ven už před devátou. V ulicích mediny panovala taková hodně specifická, poklidná a harmonická atmosféra. Ani nevím čím to bylo. Jestli menším počtem lidí v ulicích, příjemnou teplotou po ránu nebo tím, že většina obchodníčků teprve pozvolna začínala otvírat. Asi tím vším dohromady. Ta atmosféra byla neskutečně silná. A stejně jak byla silná, tak rychle odezněla. Před desátou už bylo vše pryč.
Můj program byl celé dopoledne stejný – jen tak jsem chodil medinou bez nějakého konkrétního cíle. Tentokráte se navíc podařilo bez bloudění.
Okolo poledne jsem vyrazil na autobusové nádraží kousek od mediny koupit lístek na noční autobus do Rissani. Stál 145 DH. Cestou jsem si zase koupil ty výborné sladké koláčky a banány, s tím že zajdu do Jardin de Boujeloude a v zahradě poobědvám. Bohužel byla zavřená a tak jsem opět skončil v Bath Batha.
Když jsme u toho nakupování, včera jsem dal za koláčky 4,5 DH. Dnes jsem měl o jeden více a cena byla 10 DH. Naopak banány co včera stály 10 DH dnes vyšli jen na 6 DH a to neřeším, že byli kvalitnější a větší. Se smlouváním u jídla je to takové problematické. Maročané nesmlouvají. Prodejci se turisty určitě snaží natáhnout. Ale smlouvání jde hodně těžko a usmlouvat z 10 na 9 HG chce fakt výkon a je o otázka jestli to za to stojí. Naopak když se člověk ozve, že cena je vysoká (např. u vody, která všude stojí 6 DH) dost často ji vůbec odmítnou prodat, i když vědí, že si ji bez problémů koupím o 10 metrů dál.
Jinak je ve Fesu den ode dne větší vedro. Včera jeden místňák říkal, že je 37 stupňů. Pokud je to pravda, tak dnes je určitě přes 40 stupňů.
Odpoledne bylo tak vedro, že jsem ho strávil téměř celé v Bar Batha. Zahrada sice není žádný extrémní zážitek, ale je tam stín a na schodech se dá pohodlně sedět. Zahradu jsem opustil až někdy okolo čtvrté a vyrazil se ještě jednou podívat a dát další šanci Fes Al Jadid, s tím že se půjdu podívat na královský palác, respektive bránu k paláci (zbytek je zavřený) a na židovský hřbitov. Nakonec jsem neviděl ani ten hřbitov, protože mě neuvěřitelně nas.ali. Před vchodem byl žebrák a chtěl p mě 10 DH i když v průvodci píšou, že vstup je zdarma. Když jsem mu to řekl, zatarasil mi nohou cestu.
Byl jsem dost hotový z vedra, utahaný a navíc jsem hřbitov zahlédl den před tím a na první dojem si mě nijak nezískal. Proto jsem se zachoval dost zkratovitě – česky jsem toho žebráka poslal do pr.ele, otočil se a šel pryč. Jiný žebrák pa na mě začal křičet, ať tomu druhému dám 5 DH a že to bude v pohodě, ale už jsem neměl zájem.
Po této scénce jsem se vrátil do mediny, zašel tam na internet (8 DH za hodinu) a následné pro věci, které jsem ráno nechal v bytě u majitelů. Chtěl jsem si dát sprchu a pani domácí mi to vcelku bez problémů umožnila, dokonce i zadarmo. Ale já jsem jí chtěl dát 15 DH za sprchu i za ohlídání věcí. Tak byla hodně ráda.
Po sprše, která stejně k ničemu nebyla, protože jsem byl do 15 min z vedra znovu zpocený jsem šel na večeři do stejné restaurace jako včera. Majitel si mě pamatoval a měl fakt radost. Přišel mě z kuchyně osobně přivítat. Navíc asi jako odměnu za věrnost jsem dostal 2x větší porci kebabu než všichni ostatní.
No a na závěr proběhl nezbytný čajík v mém oblíbeném podniku u Boujeloudu. Majitel si mě také už pamatoval a tak nesl rovnou čaj bez objednávky. V čajovně jsem si navíc hodně dobře popovídal se dvěma klukama z Fesu. Takový Rastafarianci to byly, co poslouchají reggae a Bob Marley je pro ně bůh.
Po čajíku už následoval jen odchod na autobusák. Při zvuku Mezaninu jsem opouštěl medinu a dostavil se u mě absolutně neočekávaný pocit – sentiment po Fesu.
14.9. Rissani, Merzouga, Poušť
Cesta autobusem celou noc byla podle očekávání únavná. Jediné osvěžení byl rozhovor s jedním místním učitelem Angličtiny. Bavili jsme se o fotbalu, Maroku, všem. Fotbal znal hodně dobře – věděl o Spartě. A říkal že bere jako začínající učitel 600E měsíčně. To mě hodně překvapilo, když to srovnám s platy učitelů u nás…Naopak na prd bylo, že vedle mě seděla sice hezká, ale dost nesympatická Maročanka. Ani za závěr neřekla Bye Bye. Přitom mi půlku cesty prospala na rameniJ
Do Rissani jsem jel s CTM – státní autobusovou společností. Má kvalitní autobusy s velkým prostorem pro nohy. A jsou tak organizovaní, až všechny zastávky měli tak přeorganizované co se týká vykládání a nakládání zavazadel, že do Rissani jsme přijeli s 1,5 hod zpožděním.
Hned jak jsem vystoupil se na mě, a další čtyři bělochy v buse, vrhlo několik naháněčů s nabídkou výletů do pouště. Všechny jsem je odpálkoval, protože jsem si chtěl nejdřív projí souk, který se každé úterý v Rissani koná. Navíc tentokráte i se zvířaty. Souk byl doopravdy úžasné. Nádherná, reálná a turismem většinou nezkažená atmosféra. Na prodej bylo snad vše kromě velbloudů (ty jsou určeni jen pro turisty). Ze zvířat se prodávali hlavně ovce, kozy a osly. Nákup ovce nebo kozy je pro místní velká událost, podle toho jakou věnovali vážnost výběru konkrétního kusu. Potěžkávání, strkání, žďuchání to vše patřilo k výběru a každá tato činost musela být prokonzultována minimálně s třemi lidmi.
Soukem jsem chodil snad dvě hodiny úplně fascinován.
Po nějaké době na souku jsem se nechal usmlouvat k výletu do pouště na velbloudech a jedné noci v ní. Z původní nabídky 600 DH jsme se dostali na 350 DH. Navíc včetně cesty do hotelu z hotelu (slyšel jsem, že často to nebývá doprava v ceně vůbec nebo jen cesta tam).
Když jsem byl utahaný z chozený po souku, zašel na čaj. Tam jsme se dali do řeči s dvojka místňákama. Čekal jsem, kdy přijde nějaká nabídka nejspíše na výlet do pouště. K mému velkému překvapení nepřišla a rozešli jsme se jen tak. Šel jsem se projít do Rissani. Je to dost díra, s výjimkou souku není ničím zajímavá.
Po asi dvou hodinách jsem se vrátil do čajovny. Ti kluci tam ještě seděli tak jsem se k nim připojil. Jeden (co neuměl anglicky) zcela očividně tlačil toho druhého, ať mi nabídne cammel trip do pouště. Tomu co uměl anglicky se do toho moc nechtělo, ale nakonec nabídl trip za 300 DH. Odmítl jsem, protože jsem měl krosnu u těch lidí co jsem si ten trip domluvil dříve.
Začali až překvapivě hodně tlačit a dokonce volali nějakého bosse. Ale mě už to přestalo bavit, tak jsem se zvednul, řekl ne a odešel. V té „mé“ kanceláři jsem řekl že jsem měl lepší nabídku a že by měl dorovnat cenu. Začal se hrozně rozčilovat, že má svou kvalitu, pod cenu nepůjde atd. A jestli nechci ať jdu. Tentokráte mu to vyšlo, protože už jsem byl tak utahaný, že se mi nechtělo kuli 50 DH nikam chodit a tak jsme zůstal. I když mi bylo jasné, že kdybych se zvedl a šel, tak 300 DH na 90% dostanu.
Celý ten proces domlouvání výletu v této i předchozí kanceláři byl dost nepříjemný. Konkurenční boj je tak velký, že se všichni mezi sebou pomlouvali, zkoušeli různé triky jako že se na finální ceně domluvíme až na místě poté co uvidím hotel a tak.
Další mé rozčarování přišlo když jsem měl vyrazit k hotelu. Čekal jsem, že mě tam odvezou nějakým tréňákem. Ale místo toho mě naložili do místního cammionates (dodávka pro 14 lidí, kde v reálu jede 36 lidi) spolu s berbery jedoucími ze souku. Z rozčarování se ale rychle stal velký zážitek. Ve vesnici jsme každých 50 metrů zastavovali, protože každý zapomněl něco koupit nebo se třeba potřeboval jen s někým pozdravit. K hotelu (35 km od Rissani) jsme tak jeli 1,5 hod! Ale byl jsem rád za tuhle cestu. Doopravdy zážitek.
Když jsem vystoupil před hotelem byli mé dojmy z něj dost rozpačité. Díky únavě a z vedra jsem byl i dost nasr.ný. Ani se nedá říci z čeho konkrétně…hotel špatný nebyl…zkrátka to na mě sedlo. Připravili mi čaj, ale trvalo jim to snad 20 minut a přišel za mnou nějaký boss hotelu a jestli mám velký nebo malý okruh. Řekl jsem, že nevím, že jsme žádný malý okruh neřešili. Začal mi tak vysvětlovat, že za 350 DH mám jen malý okruh, kde se nejede tak daleko do dun. Naštěstí mě čaj dost osvěžil a dostal jsem se do pohody a začal tak brát tohle divadélko s nadhledem. Řekl jsem tedy že podle popisu jsme se v Rissani s jeho bratrem domluvili na velkým okruhu. A jestli bude chtít smlouvat výš, tak já níž. Na to se začal smát a řekl že by mi to i za 350 DH nechal, ale že by to nebylo fér k ostatní. Tak jsem se začal smát já a řekl že toje jeho problém.
Nakonec jsme se našemu vyjednávání smáli oba a on řekl 350 DH je OK, akorát to nesmím říkat ostatním.
Po vyjednávací chvilce jsem si dal rychlou sprchu a hurá směr poušť. Jeli jsme tři. Já a dvě mladé sympatické studentky veteriny z Belgie.
Na velbloudu jsme jeli v poušti asi hodinu. Byl jsem překvapený jak je to v sedle velblouda vysoko a jaký je to prdelobol.
Po čas cesty začalo zapadat sluníčko, přestalo být vedro a všude nastal takový ten klid a mír. Ten okamžik, kdy se všechno v přírodě dostane na chvíli do rovnováhy. Ale tady byl ten okamžik hodně dlouhý a hrozně silný.
Když jsme dojeli ke stanům, překvapivě jsem zjistil, že po asi 200 metrech jsou v okolí další stany, ty „konkurenční“. Ale tady už jsou samozřejmě všichni kamarádi.
Asi po hodině se k nám přidali další tři lidi, co měli dvoudenní cammel trip. Nově příchozí už mi moc sympatický nebyli. Byla to partička z Anglie. Přišli mi jako takový ti rozmazlený floutci, co mají všechno. Veškerá poetika tím byla pryč.
Po večeři (dostali jsme obrovský tajin) jsem šel do dun na velkou velký kus od našeho tábora. A tak se mi v dunách zalíbilo, že jsem si lehnul jen tak do písku (samozřejmě velký kus od místa potřeby:-) Překvapilo mě, jak je písek v 15 cm hloubce horký.
Ani nevím jak dlouho jsem tam ležel, ale po dlouhé době jsem se vrátil do tábora. Ten byl prázdný. Ostatní odešli bubnovat k okolním expedicím.
Tak jsem šel spát – pod širák, protože obloha byla fakt nádherná. Ostatní se vrátili zhruba okolo půlnoci a když mě uviděli ležet pod širákem, hned se přidali.
15.9. Rissani, Boumalne du Dadés
Všichni jsme vstali před 6.hodna východ slunce. Východ na poušti byl moc hezký, ale podle popisu jsem měl o něco větší očekávání. Na fotkách to přece jen vypadá o kus lépe než ve skutečnosti. Ale přesto stojí za to ten východ vidět, alespoň jednou.
Těsně po východu jsem chtěl vylézt na nějakou dunu v okolí. Tak jsem si vybral rovnou tu největší. A zjistil jsem, že dostat se nahoru je skutečně dost velká makačka.
Když slunce definitivně vyšlo, vylezli jsme na velbloudy a hurá do hotelu. Tam jsme dostali jednoduchou snídani (chleba, sýr, džem, máslo, olivy), umyli se a vyrazili tréňákem zpět do Rissani. Byli jsme tam asi v 11. hod. Řidič to jinak pouští po kamenité cestě dost pálil a v rychlosti okolo stovky jsme nějaké větší nerovnosti brali i letem.
V Rissani jsem zašel na chvíli na net a následně vyrazil Grand taxíkem do Erfoudu na bus do soutěsky Dadés.
Na předměstí Erfoudu jsem z taxíku pouštěl někoho ven a ten člověk si neuvědomil, že nevystupuju a zabouchnul dveře. Taxikář se okamžitě rozjel i se všema mýma věcmi v kufru. Všichni na něj hned začali řvát, ať zastaví. Zastavil hned, snad po dvou, třech metrech. Ale stejně jsem těch infartků za ty tři metry dostal minimálně deset. Hrozně se mi pak omlouval a bylo na něm vidět, že v tom nebyl žádný úmysl.
V samotném Erfoudu jsme vystoupil z Taxi přímo na autobusáku a měl jsme asi 2,5 hod čas. Tak jsem nechal věci v úschovně (za 3DH) a šel se projít. V Erfoudu jsem ale na nic zajímavého nenarazil, tak jsem se vrátil na autobusák a sednul si na čajík. Okolo všude seděli studenti, co jeli do Er-Rachidie do školy, resp. Na kolej. Chtěl jsem se jich zeptat, jestli si mám koupit lístek v předprodeji nebo až v autobusu. Bohužel neuměli v podstatě vůbec anglicky. Hlavně že mi jedna ze těch studentek vykládala svou velmi špatnou angličtinou, že v Er-Rachidii studují všichni turismus. Tak mi alespoň pohlídali věci, když jsem si šel koupit lístek do předprodeje a vyzvednout krosnu.
Asi za 20 minut přijel můj autobus. Chtěl jsem rychle zaplatit čaj, protože bus začal troubit, túrovat motor a popojíždět. Jenže ten had si v čajovně řekl za čaj 15 DH, což je hrozně moc, protože běžná cena je 5-10 DH. Chtěl jsem se s ním hádat, ale jak ten autobus pořád troubil a popojížděl, dost mě to vycukalo a tak jsem mu ty nehorázný peníze dal a běžel na bus. To jsem ale nevěděl, že to popojíždění a troubení bude dalších 20 minut než skutečně odjedeme.
Nepříjemná věc se stala při nakládání krosny do úložného prostoru. Řekli si za krosnu 20 DH (to je půlka lístku – ten stál 45 DH), přitom běžná cena by měla být 5-10 DH. Nebyla s nimi žádná diskuze. Zcela jednoznačně využili toho, že do Boumalne du Dadés jedou jen dva autobusy za den a další jel druhý den v 11.hod – tak jsem jim ty peníze dal a v duchu je proklínal do zm.dů.
Naštěstí tenhle pocit jsem si vykompenzoval v busu brzo po nástupu. Bus se rozjel a všichni chtěli mít otevřený okénka a zároveň zatažený záclonky. Výsledek byl, že záclonky poletovali a různě všechny švihali do obličeje, překáželi ve výhledu a zkrátka překáželi. Bylo srandovní pozorovat, jak se Marokánci snaží s tímto problémem vypořádat. Vše co zkoušeli bylo nelogické, neúčinné a srandovní. Jedině já jsem své dvě záclonky napnul a zajistil za madlo sedačky a okno, takže poletovat nemohli. Dále mě překvapilo, že spousta lidí koukala, jak to že moje záclonky nepoletují, ale nikoho nenapadlo mé řešení zopakovat.
Nevěřím sice na princip jakékoliv rasové nadřazenosti, ale tahle příhoda se záclonkami mi náramně vykompenzovala, jak mě natáhly s krosnou.
Jinak samotný bus byl tak třicet, čtyřicet let starý, ale podle zvuku motoru ve velmi dobré kondici. Po celou cestu byl narvaný, že občas ani nezastavoval stopařům po cestě. Ale stavěl v každé vesnici a když říkám stavěl, tak snad každých 50 metrů. Tu pro výstup, tu pro nástup a pak zase pro nástup. A pokaždé se to neobešlo bez troubení a popojíždění. I díky tomu zabrala cesta z Erfoudu do Boumalne du Dadés (200 km) dost přes čtyři hodiny.
Navečer cestou trochu krápalo a sem tam se v dáli zablesklo. Do Boumalne du Dadés (jak je celé jméno) jsme přijeli až za úplné tmy. Chtěl jsem jet rovnou do soutěsky Dadés, ale nakonec jsem vymeknou a asi udělal i dobře. Naháněči jsem se nechal provést dvěmi hotely a ten druhý usmlouval z 80 DH na symbolických 75 DH. To se nakonec ukázalo jako štěstí, protože ráno jsem zjistil, že další hotel byl 2 km daleko. Po ubytování jsem se už jen lehce prošel, dal si omeletu k večeři a pokecal s místňákama. Uměli česky Ahoj, Dobrý den, Zadarmo a Jdi do prdele (u toho posledního jsem až ráno zjistil, proč to tak dobře umí:-)
Okolo desáté po nezbytné hygieně jsem šel spát.
16.9. Soutěska Dadés
Vstal jsem okolo osmé, zašel si koupit snídani a pak v půl desáté vyrazil z hotelu.Věděl jsem, že do soutěsky jezdí jen grand taxi a dodávky a cena by měla být zhruba do 10DH.
Po příchodu na stanoviště taxíků se na mě vrhlo několik „průvodců“, že nabízí treky, ubytování atd. Všem jsem řekl ne a šel za šéfem stanoviště zeptat se co jede.
Jenže k němu přiskočil jeden z průvodců (dostal pracovní jméno „zmrd“) a řekl tomu šéfovy něco arabsky. Šéf okamžitě změnil výraz ve tváři a řekl, že do soutěsky dnes nic nejede a cena pro mě je jen 150 DH.
Zároveň jsem si všimnul, že „zmrd č.2“ obíhá všechny řidiče taxi ať mě neberou anebo jen za 150 DH.
Tak jsem šéfovi i zmrdovy řekl ne a že pojedu max. za 20 DH (i když jsem věděl, že i tak je to moc) a zvolil ctnost všech cestovatelů – čekání. Hned za mnou začali chodit ostatní dohazovači/zmrdi a že mají nabídku na cestu, ubytování, a průvodce jen za 200DH. Řekl jsem opět ne, že chci pouze cestu a za 20DH.
Čekal jsem asi 10 min a přišli, že tedy cena 50DH. Znovu jsem řekl jen za dvacku a dál seděl. Řekl jsem si, že počkám ještě 20 min a buď půjdu na stopa nebo za nějakým policajtem ať mi řekne cenu on. Zmrdi ale vydrželi čekat jen 15 min a začali na mě křičet ať jdu rychle k nim, že pro mě sehnali jedno místo v dodávce a jen za 30 DH. Znovu jsem řekl ne a už na ně začal být dost ostrý, protože mě tohle handrkování začalo hodně štvát. Zmrd tedy řekl OK, kompromis 25DH a já znovu ne. Nakonec tedy slevil na 20 DH. Ty jsem dal přímo výběrčímu (nejen autobus, ale i každá dodávka má svého výběrčího). Zmrd měl ale ještě tolik drzosti, že si řekl o 5DH za domluvení místa. Odpověď samozřejmě byla jasná – ne. Nasedl jsem tedy do dodávky – úplně dozadu, otočím se a vidím, jak se výběrčí a zmrd dělí mezi sebou. Zařval jsem tedy na zmrda. On se jenom usmál, pokrčil rameny a ukázal palec nahoru.
To mě vytočilo natolik, že jsem mu pro změnu ukázal já vztyčený prostředník. Nevím co přesně tohle gesto v muslimském světě znamená, ale pro změnu se začal hrozně rozčilovat on. Tak jsem se na oplátku na něj usmál já, pokrčil rameny a přestal si ho všímat).
Po příjezdu do Dadés, resp. Ait Oufi (26kmi soutěsky Dadés) jsem se ubytoval. Řešil jsem jestli si vzít v jednom hotelu terasu za 30DH anebo v druhém hotelu pokoj s polopenzí za 200DH. Nakonec jsem dal přednost tomu druhému a udělal dobře, protože celý večer hodně pršelo.
Myslel jsem, že odpoledne se jen projdu a budu odpočívat. Ale Dadés je tak nádherné místo, že z toho byl zhruba 17KM trek. Sice po silnici, ale pořád nahoru a dolu. Jsou zde velké serpentiny, rokle, skály, hory a všeho spousta a všechno nádherné.
V jedné soutěsce, kde nechodí moc turistů jsem potka tak 8 letého chlapečka, jak štrikuje boty z nějaké pevné vlny a rovnou je prodává. Byl moc sympatický. Tak jsem se ptal kolik k němu přišlo za den turistů – řekl že 7 a že prodal 1 boty. Tak jsem se zeptal podruhé, proč prodává na tomhle místě. Řekl, že to místo má rád, že ho baví poslouchat zvuk vody v soutěsce.
Se soutěskou i zvukem vody měl zcela pravdu, tak jsem mu chtěl něco dát. Boty jsem si kupovat nechtěl, tak jsem mu nabídnul bonbóny co jsem měl sebou. Vzal si jenom jeden, tak jsem ho musel pobízet, aby si jich vzal víc. Bylo to poprvé co jsem v Maroku někomu sám od sebe něco nezištně nabídl nebo dal.
Vrátil jsem se do hotelu okolo 6.hod. Před hotelem jsem si koupil vodu a chipsy. Prodával mi to takový roztomilý stařík. Vždy chtěl za vodu i chipsy o 1 DH víc než to mělo stát a hrozně se rozčiloval, že znám ceny.
V hotelu bylo večer vše moc hezky udělané, všude spousta svíček a moc příjemná atmosféra. Pokoj jsem měl navíc hned nad hučící řekou a to se mi moc líbilo.
Večeře byla navíc o třech chodech, tak jsem se po dlouhé době pořádně nadlábnul. Měli jsme polévku, kus-kus s kuřetem a meloun Vše moc dobré.
Ale nebyli by to Marokánci, aby něco nebylo špatně. Dveře od pokoje hrozně vrzali a v jinak pěkné koupelně byla místo světla jen objímka.
17.9. Ait Benhaddou
Vstal jsem až okolo osmé. Kouknu z okna a po celonočním dešti byla řeka pěkně rozvodněná. Navíc nešla elektrika a ani nefungovali mobily.
Seběhnul jsem na snídani, ale už bylo skoro vše vyjedené, tak jsem si dal jen chleba s džemem.
Pak jsem zabalil a bez problémů chytnul grand taxi v podstatě hned před hotelem (tentokráte za 10DH) a dojel do Koumale du Dadés. Při jízdě z rokle jsem si ještě jednou uvědomil jak je soutěska krásná a znovu zvažoval jestli nezůstat ještě den v její spodní části. Ale uvědomil jsem si, že po dešti je všude spousta bahna a že by to nemělo smysl.
V Boumle mi v kanceláři pro autobusy řekli, že bus do Ourzazate jede v jedenáct a stojí 35 DH. Na těch 20 min. než bus pojede jsem si sednul a bavil se pozorováním jednoho staršího bělocha jak se hrozně rozčiluje. Nakonec při ke mně a ptá se jak jedu do Ourzazate. Říkám tedy že busem v 11.hod. On na to, že všechny autobusy jsou dnes plné a do Ourzazate grand taxi nejezdí. Bohužel to byla pravda. Bus přijel na čas, ale byl plný a nevzal nás. Najednou nikde žádný naháněči a dohazovači. Absolutně si nás nikdo nevšímal. Jen jeden zhruba desetiletý kluk říkal, že máme jet do El Kelaa des Rosses a tam že uvidíme. To se nám ale nechtělo, říkali jsme si co dělat ještě ve větší díře než je Dadés. Tak jsme čekali. Z chlápka se vyklubal příjemná Izraelec, který dělá nákupčího pro Rolls-Roys (divize letecké motory) a procestoval půlku světa – až do loňska jezdil každý rok se synem.
Po hodině a půl čekání, kdy se absolutně nic nedělo jsme si řekli, že je potřeba změnit lokál a že přecejen pojedeme do té druhé vesnice.
Taxi byl za 7DH. Tentokráte ne mercedes, ale starý Pazour 505. Seděli jsme namáčknutí ve třetí dodatečně přidělané řadě sedadel.
Cestou jsme ještě hrozně pomlouvali Marokánce, jak jsou apatičtí a Izraelec řekl myšlenku, která přesně vystihuje můj dosavadní pocit z Maročanů – oni nemají žádné ambice.
Když jsme vystoupili z Taxíku, ujal se nás chlapík, co seděl hned vedle nás v taxi. Mluvil velmi dobře Anglicky, takže musel slyšet, tak Maročany pomlouváme. V každém případě nás odvedl o 50 metrů dál k dalšímu taxíku, který s námi a dalšími 4 lidmi okamžitě vyrazil směr Ourzazate. Jen nechápu, proč nám nikdo v Koumale neřekl, že stačí popojet o vesnici dál a tam do Ourzazate jezdí jeden grand taxi za druhým.
O hodinu a půl později a 30 DH lehčí jsme vystoupili v Ourzazate. Já si koupil v CTM lístek na druhý den do Marakéše, pomohl koupit Izraelci lístek do Zagory. Pak jsme se rozloučili a vyrazili každý svou cestou.
Udělal jsem malý nákup v blízkém supermarketu (odvážil jsem se jít do jogurtu) a šel shánět taxi do Ait Benhaddou. Samozřejmě na stanovišti Grand taxi to byla již klasika…nic nejede, cena za jednu jízdu je 150DH. Osvědčenou vyčkávací taktikou jsem se dostal na 30 DH (i tak o 10DH více než je běžná cena) a s dalšími čtyřmi lidmi vyrazil.
Do Benhaddou jsem dojel sám, protože všichni vystoupili ve vesnici o 10 km. V Benhaddou jsem vzal v podstatě první hotel Sessou. Hotel sám o sobě by byl i hezký – architektonicky hezky řešený, ale zadní trakt hotelu byl takové zakonzervované staveniště. I v samotném hotelu to vypadalo, že moc lidí ho nenavštěvuje. Vše bylo zaprášené a tu noc jsem byl myslím v hotelu sám. Ale za 120 DH s horkou sprchou na pokoji a polopenzí to bylo OK. A „čistotu“ pokoje jsem zmáknul již tradičním způsobem v Maroku – pod sebe spacák a přikrýt se mým soukromým prostěradlem z ČR. A samozřejmě do sprchy a na WC pouze v žabkách.
Hned jsem vyrazil na kasbu zapsanou na seznamu Unesca, kuli které jsem také do Ait Benhaddou jel. Dojdu k ní a zjistím dost zásadní chybu – že závěrečných 50 metrů od kasby odděluje hodně rozvodněné řeka a bez mostu. V průvodci sice psali, že v létě je vyschlá a v zimě maximálně vody pod kolena, ale po nočních deštích v Atlasu byla hodně rozbouřená a nedala se překročit.
Zeptal jsem se místních, zda je možné řeku překročit jinde. Údajně ne a mám prý počkat do zítřka. Zeptal jsem se proč, tak prý čeká hodně turistů…zvláštní logika.
Takže jsem taky dost dlouho – snad hodinu a půl jen tak koukal na rozbouřenou řeku. Poté jsem se zvedl a vyrazil po vesnici. A v samotné vesnici byla taková zvláštní atmosféra opuštěnosti a patiny…stejná jako v hotelu.
Došel jsem před vesnici a našel tam krásnou vyhlídku na kasbu a vůbec do okolí. Strávil jsem tam snad další dvě hodiny pozorováním kasby, toho jak se všude po okolí honí jedna bouřka za druhou (ale všechny nás naštěstí obešli) a hlavně pozorováním zájezdů s turisty. Těch autobusů s turisty bylo za ty dvě hodiny snad pět. Vždy turisté vylezli, koukli na první vyhlídku, která byla asi sto metrů od mě, ale o 100% horší, udělali milion fotek a po 5 až 10 minutách zalezli zpět do busu a jeli.
Když jsem se vyhlídky dostatečně nabažil, vyrazil jsem zpět do vesnice a na čajík. Byla tam nádherná kavárna, ale absolutně nejhorší čajík. A pak na internet – nejlevnější zatím v Maroku (1 hod za 5HD) a šel do hotelu. Tam jsem dostal výborný tajin, ale velmi malou porci. Tak jsem do sebe nabouchal i všechen chleba a šel se osprchovat a spát.
Ze spánku ještě vím, že na mě někdo v noci svítil skrze otevřené okno baterkou (naštěstí okno mělo mříž) a ve tři v noci jsme slyšel hodně velkou hádku mezi dvěma Arabkami.
Fakt zvláštní hotel i vesnice. Příroda okolo bezpochyby krásná, ale zbytek zvláštní.