Dá se říci, že je několik míst na světě, kde se snoubí historické památky, spiritualita a překrásná příroda. Jedním z nich je Hampi.

CESTOPIS INDIE ČÁST 4: Hampi – místo mnoha tváří

Den 10 – Hampi: první dojmy

Ráno jsme přijeli do Hospetu skoro na čas. Už ve vlaku jsem potkal kluka, který jel také do Hampi a tak jsme z nádraží jeli společně. Čekali jsme na bus, ale všude spousta rikšáků, kteří tvrdili, že žádný bus nejedou, ze jsou hrozně plné, že jedou hrozně dlouho atd.Pochopil jsem, že jsem poprvé v turistické oblasti. Nedali jsem se ale odradit. Bus přijel, byl poloprázdný a za půl hodiny jsme byli v Hampi. Rovnou jsme jeli přívozem na ostrov, kde je lepší a levnější ubytování. Nebyli jsme asi sami, kdo si to říkal, protože vše bylo v podstatě plně obsazené.
Takže jsme se rozdělili. On šel bydlet do takové cely. Já naopak do dražšího, kde ale poměr cena výkon moc neodpovídal. Co se dá dělat. Chvíli jsem odpočíval, pak si došel na čaj a okolo druhé šel na památky. První dojem byl fjan, ale nic mimořádného. Chrám pěkný, ale všude spousta lidí. Největší vzrušení bylo, když opice kradla ženám kabelky.
Pak jsem šel dále a objevil nádhernou přírodu ve které bylo roztroušeno dost historických staveb. Uvědomil jsem si, že toto místo je mimořádné.

Pak jsem narazil na menší svatyni. Před ní seděl chlapík, asi bych jej nazval mnichem. Chvíli jsme se bavili, pak pustil muziku, řekl ať si sednu k němu a začal jen tak meditovat. Seděli jsme tak možná hodinu a bylo to hrozně silné.
Pak se mě zeptal kam jdu, řekl jsem že jen tak a on mi nabídl ať jdu s ním na kopec o kterém jsem nevěděl. Tak jsem šel s ním, resp, za ním, protože byl hrozně rychlý a já mu vůbec nestačil.
Nahoře byly dvě holky, které jsem potkal v průběhu dne. Začali jsme se bavit a pak říkají, že musí na přívoz ať jej stihnou. Zeptal jsem se v kolik jede a oni, že v půl šesté, tj. za necelou půlhodinu poslední.
Rychle jsem se rozloučili s mnichem a já začal jako kamzík s nadváhou skákat po kamenech ať stihnu ten přivoz. Nakonec se to podařilo:-)

Po sprše jsem šel na večeři. Zaujala mě restaurace Smějící se Buddha. Tak sem tam šel a potkal ty dvě holky z odpoledne. Asi hodinu jsme se jen tak bavili o všem možném. Překvapuje mě, že hodně lidí jsou takoví kosmpololití. Třeba jedna z nich – matka z Anglie, otec z Nového Zélandu a ona žije v Austrálii.

Den 11 – Hampi: památky a příroda

Ráno jsem se vzbudil sice dobře vyspalý, ale poměrně dost unavený. To asi kuli tomu šílenému kvákání milionů žab z rýžového pole v okolí po celou noc.
Trvalo mi docela dlouho než jsem se vykopal z postele. Přece jen předchozí dny byly dost náročné.
Ke snídani jsem si dal jen sušenky, abych se nezdržoval a nechodil ven až za úplného vedra a po deváté jsem vyrazil ven. Šel jsem jiným směrem než včera a zase narazil na kombinaci přírody a památek, které jsou úžasné. Několikrát jsem si v průběhu dopoledně sedl a jen tak pozoroval cvrot. Díky tomu jsem viděl kam chodí místní a šel za nimi. Poštěstilo se mi tak navštívit soukromou puju čtyř chlapů. Pátky pak od nich odháněl opice, aby jim nekradli obětiny.
Okolo dvanácté jsem jel zpět na ostrov. Na přívozu seděl vedle mě chlapík, běloch, co vypadal jako typický učitel jógy. Hned za přívozem šel do jednoho guest housu s restaurací. A protože jsem chtěl jít na oběd, šel jsem za ním. Sedl jsem si a on si ke mě asi po 10ti minutách přisedl. Měli jsme velmi zajímavou diskuzi, která značně ochladla, když jsem řekl, že dělám v bance.
Pak si k nám přisedla jeho přítelkyně a přinesla mu telefon s tabletem. Chvíli vyprávěla, jak měla hrozné dopoledně, že jí nešlo vybrat peníze a že šel až pátý bankomat. Pak oba vytáhly telefony a začali sufrovat po internetu.
Přišlo mi to dost arogantní. Ani ne kuli surfování, ale že se na mě dívají pohrdavě kuli práci a přitom chtějí naplno využívat všechny výhody, jako jsou bankomaty a internet, které jim korporace přináší.
Tak jsem šel.

Přes oběd bylo hrozné vedro a tak jsem si četl ve stínu a vyrazil ven až před čtvrtou. Šel jsem na blind po ostrově. Příroda je fakt úžasná. Jeden si říká, jak ty kameny mohou na sobě takto ležet a nespadnou.
Cestou jsem potkal hodně horolezců.
Těsně před západem slunce jsem došel na jednu krásnou vyhlídku, která se po chvíli zaplnila lidmi. Okolo chodili děti, kteří stále dokolečka nabízeli čaj z termosky. Přišlo mi srandovní, jak v průběhu hodiny zkoušeli různé prodejní strategie. Někdy to byla až úmorné, když přišli čtyřikrát za hodinu.

Paradoxně nejdrsnější byla na děti skupinka tří alternativních cvičenců jogy. Něco jak ti dva přes oběd. Byli na děti dost hnusní až mi přišlo, že je dost slovně ponižují. Typu dám ti pět rupek a čaj nechci, už mi dej pokoj a nesmíš se ke mě přiblížit více než na pět metrů.
Je pravda, že děti byli otravné, ale pořád mi připadá lepší tohle podnikání než někde žebrat. A cvičenci jogy si hrají na bůh ví jaké osvícence, přitom osvícené je jenom jejich ego.
No nic, západ slunce byl moc hezký. Navíc, když dvě holky začali hrát na kytary bylo to úzasné.

Den 12 – Hampi: ani třetí den mě nenudí

Den pokračoval v duchu předchozího dne. Chodil jsem ještě po okolí, přírodě i památkách. Cestou jsem potkal dvě české důchodkyně, které jsou sami v Indii na šest týdnů. Když vypravovali co procestovali, klobouk dolů před nimi.
V restauraci Mango tree jsem si dal úžasnou smaženou rýži. Bohužel jsem ji nesnědl celou. Protože mě celý den hrozně až ukrutně bolelo břicho. Nakonec se z toho nevyklubal průjem, ale zaražené větry:-)
Na večer jsem se zabalil a vyrazil do města Hospet, odkud jsem měl koupený lístek na noční bus k moři.
Hampi ač je hodně turistické se mi moc líbilo a klidně bych tam ještě dva dny strávil.