Jaká je Srí Lanka a jaké cestování po této zemi s šestiletým synem? V druhá část cestopisu je věnována horám ve středu Srí Lanka, městu Kandy a především je popsán výstup na Adam´s Peak.
Cestopis Srí Lanka – část 2.
DEN 5 Kandy
Snídaně jsou na Srí Lance velmi monotonní. Vždy omeleta. Proto dnes bylo příjemné zpestření kosová placka.
Pak jsme se od Rameese nechali odvést do botanické zahrady v Kandy. Trochu jsme si zanadávali nad dvojjitým vstupným, kdy místní to mají snad i zadarmo, ale turista musí pěkně platit.
Zahrada samotna byla moc příjemná procházka. Za zmínku stojí tři věci. Bylo tam hodně mladých párů co se vodili za ruce. A když píšu hodně, tak skutečně hodně. Bylo tam ale také hodně dozorců, kteří jezdili na kolech i chodili pěšky. Všichni měli v ruce píšťalky, se kterými stále na někoho pískali. Postupně jsme zjistili, že to nebylo na lidi co šlapou na záhonky, ale na ty páry, když se “drželi za ruce příliš”. A třetí zajímavost byla scénka u stromu, které vypadaly jako hradby. Davídek si u nich hrál snad hodinu, když jsem najednou uviděl netradiční skupinu asi deseti místních lidí. Všichni s docela drahými fotoaparáty – vše digitální zrcadlovky. Byl to fotografický kurz. Měli tam i modelky, ale pro tento okamžik byly hlavní hvězdy na focení Lenka s Davídkem.
Po odjezdu z botanické nás Ramees vzal do Jam museum, kde se vyrábí džem. Nějak špatně jsme to pochopili a z Jam muzea byl Jem museum, kde se vyrábí a prodávají nějaké místní polodrahokami. Tak jsme řekli ze chceme rovnou vidět dílnu a tu jsme za 10 minut prošli.
Pak jsme se nechali odvést do centra, kde jsme šli na oběd. Lenka s Davidkem do Pizza hut, ať mají změnu a já do místní restaurace na výborné nudle. Pak jsme asi tak hodinu chodili po městě, Lenka nakupovala nějakou sukni. Pak jsme to pomalu stáčeli směrem k Tooth temple, což je místo, kde má být uložený zub samotného Buddhy. Cestou Davidek krmil v jezeře kapry, koukali jsme na ptáky na jezeře a tak. Zhruba na pátou jsme dorazili na culture show, což je jakési turistické představení s bubny, tanečky a na závěr chozením po rozžhavených uhlíkách. Já bych dal hodnocení tak 3,5/10, ale Lence i Davidkovi se to líbilo.
Po přestavené jsme šli do Temple, kde začínala Puja. Bubnovalo se tam, byla fajn atmosféra, ale na druhou stranu hrozne lidi a turistu. A když jsme šli do horního patra, kde je Buddhův zub, tam to bylo doslova davové šílenství.
Pak jsme již jen šli nakoupit večeři a nechali se odvést do hotelu. Tuk-tukař ale neznal cestu, tak musel dvakrát volat do hotelu. Ještě štěstí, že jsme si ráno vzali vizitky.
Na hotelu jsme pak již jen snědli večeři – chleba se sýrem (Veselá kráva) a rajčaty. Davídek se koukl na tabletu na pohádku a šlo se spát.
DEN 6 Okolí Kandy
Po snídani jsme řešili co dnešní dne. Potřebovali jsme se večer dostat do vesnice Delhousie ale co přes den?
Nakonec jsme vybrali jeden temple kousek od Kandy. Mysleli jsme, ze se k němu na chvíli projdeme, ale Ramees nás odvezl přímo před jeho bránu. Lenka ale přes Rameese domluvila průvodce k dalším dvou templům, což bylo asi 6 km.
Vyrazili jsme a šli pralesem, okolo rýžových políček. Místní očividně nebyly zvyklí na turits, takže zdravili, mávali a usmívali se. Jedni nás pozvali domu. Mladá rodina měla vybavení velmi skromné. Ale v rohu měli velkou plochou televizi. Pak nás domu pozvala jejich máma. Ta vybavení měla výrazně hezčí a také v místnosti nesměla chybět plochá televize. Všichni byli velmi příjemní, zvali nás na čaj, který jsem si z obavy z nekvalitní vody raději nedali.
Pak jsme pokračovali dál a došli ke škole. Lenka se ptala průvodce, zda můžeme jít dovnitř. On říkal, že ne. Ale přesto to Lence nedalo a zeptala se lidí stojících před školou. Ty samozřejmě souhlasili a my si šli školu prohlédnout. Škola byla pěkná, měli několik samostatných a podle všeho specializovaných tříd a jednu velkou kalu kde nejspíše probíhá obecná výuka. Tato hala byla rozdělena na sedm tříd oddělených příčkami z nábytku.
Všichni se usmívali, byli zvědaví a milí. Dali jsme jim nějaké pohledy Prahy.
Pak jsme pokračovali dál vesnice. Domky byly různé, některé hezké a některé starší, ale na první pohled životní úroveň vypadala fajn. Samozřejmě byly nějaké výjimky, třeba stařík před chýší, který za vyfocení a prohlídku chýše chtěl 20 rp, které okamžitě utratil za los, když zrovna okolo jela motorka, která je prodávala.
Bylo ale vedro a my s čím dál častějšími přestávkami došli k prvnímu templu, kde jsme se rozhodli skončit. Hlavně kuli Davidkovi. Před templem byli nějaké obchůdky, dílničky a hlavně poklidná a příjemná atmosféra. Temple byl z venku moc hezky. Z jedné strany hindu, z druhé Buddha, což bylo velmi zajímavé.. Ale uvnitř byl ukrutně maličký. Presto se nezdráhali říci si o vstupné 200rp za člověka. Pak už jsme jen sešli k autu a jeli směr Delhousie, kde je nastup na Adams peak.
Cesta byla čím dál hezčí krajinou, se spoustou vodopádu, výhledů a čajových plantáží. Jen podle ukazatelů to bylo zhruba 90 km, ale jeli jsme to hodně přes tři hodiny.
V Delhousie jsme se ubytovali v hezkém hotelu, kde jsme byli sami. I když se ukázalo, ze hotel měl své mouchy. V koupelně hodně tekl kohoutek od hlavního vypínače vody, takže všude byla potopa. Vtipné bylo, že obsluha poté co jsme si přinesli věci na pokoj přinesla pod kohoutek kýbl se slovy, že o problému vědí, ale neříkají to dopředu jinak by si někdo pokoj nevzal. Zvláštní logika. Chvíli po nás přijeli čtyři lidi z Polska, dvě sestry z dcerami a těm šli zavírat dveře od pokoje tak špatně, že to byli rány na celý hotel. A jako třešnička na dort mě o půl dvanácté vzbudilo hrozné dupání a dětský smích. V noci v opuštěném hotelu to působilo hodně strašidelně, ale ráno se ukázalo, že to skutečně bylo dítě – dvouletá dcerka majitelů.
Pozitivní bylo, že i Polky chtěli jít na Adams peak, tak jsme se domluvili na společném výstupu. Byl jsem i rad, ze nejdu sám, i když cesta mela byt podle všeho a všech absolutně bezpečná.
DEN 7 Adam´s peak
Tento den začal budíčkem v 2.30 hod a to po úžasných dvou hodinách spátnku.
Každopádně těsně před 3 hodinou jsem zaťukal na mé parťačky pro výstup. K mému velkému překvapení byly nachystané. Resp. byly nachystané jen tři, protože jedna nešla. Ostatní řešili jestli je tak hrozně nastydlá jak tvrdí nebo se jen bojí výstupu.
Cesta na Adam´s peak vede celou cestu po chodníku a stoupá se po schodech. Celá cesta je osvícená a lemovaná spoustou stánků. To ale platí v sezoně. Teď bylo všude zhasnuto a pusto. Foukal silný vítr což u zavřených a zabedněných stánků bylo hodně strašidelné.
Hned na začátku cesty jsme narazili na jediný otevřený stánek ve kterém seděl mnich, měl návštěvní knihu a vybíral vstupné. Dost nás to nemile překvapilo. Já u sebe nějaké peníze měl, ale holky ne. Ač bylo vstupné dobrovolné, každý dával 2000 rp. Já měl u sebe jen 4000 rp, tak jsme mu to dali. Dostali jsme za to provázek na zápěstí a požehnání. ž po cestě dolu jsme pochopili, že nevybíral vstupné, ale příspěvek na stvbu nějakého templu.
Cesta byla samozřejmě hodně do kopce a výstup náročný. Schody ve finále byly hodně náročné a úmorné. Navíc foukal vítr a šli jsme v mracích. V závěru byly schody hodně prudké. Takže podle navigace bylo na vrchol už jen 800 metru, ale šli jsme to téměř hodinu.
Těsně pod vrcholem, a to doslova asi 20metru jsme potkali skupinu co šla dolu. Říkali, že nejen že vrchol je v mracích a z východu slunce nic není, ale navíc že je nahoře vše zamčené. To se také hned potvrdilo. Viditelnost 5 metru, temple s Budhovou nebo Adamovou stopou zamčeny. Náladě nepřidal ani chlapík co vylezl z jedné budky. Řekl, že je ochranka a že je hrozná zima, což jsme věděli i bez něj. Když jsem se ptal zda může odemknout odpověď byla ne. Takže po 15 minutách na vrcholu jsme šli celí zmrzlí zpět. Už se rozednilo a bylo dobře vidět na cestu. Ale stále bylo vše v mracích a žádná viditelnost. Ještě štěstí, že tohle misteriozní počasí na horách miluji.
Jak jsme sešli níže, už bylo lepší počasí a nám se otevřeli výhledů na úžasnou krajinu.
Cestou jsme se hodně zastavovali, odpočívali a fotili. Takže cesta dolu byla o kus delší, téměř o hodinu. Z Polek se pak vyklubali dvě mami z dcerami. Jedna žije v Polsko, druhé téměř třicet let v Australii. Bylo hodně příjemné, že jsme si mohli popovídat normální angličntinou a ne tou místní hatmatilkou.
Po příchodu na hotel jsme si dali pozdní snídani.
I přes to, že jsme východ slunce z Adam´s peak neviděli rozhodně výstupu nelituji a řadím jej mezi jeden z vrcholných zážitků na Srí Lance. A nelituji ani přes to, že mě ještě dva dny po výstupu bolela stehna jak čert. To ty šílené schodu:-)
Zhruba ve 12 hod jsme vyrazili směr Nuvera Elliya. Cesta byla krásnou krajinou, ale byla dlouhá, tak postupem času jsme si ji přestali užívat. Za zmínka stoji dvě věci, lokální restaurace, kde jsme si dali úplně úžasné Rice and Curry. A pak když jsme zastavili u jednoho vodopádu, kde naproti byli čajové plantáže a sběračky čaje. Lenka za nimi hned běžela. Byly moc mile, udělali jsme tam dost, moc hezkých fotek. Nazpátek jsme šli přes budovu prodejny čaje a restauraci. Byla hrozne luxusní, což kontrastuje s malým příjmem sběraček.
Pak jsme přijeli do továrny na výrobu čaje Blue roof factory. Bylo již před šestou, tedy zavírací dobou, takže nás tam na 15 minut provedli a ukázali jak se vyrábí čaj. V restauraci jsme dostali šálek čaje zdarma a Lenka nakoupila nějaké suvenýry. Nejvíce čaje v obalu slona za 600rp (abychom pak o dva dny později zjistili, ze ten sami mají v supermarketu za 300rp). Již se stmívalo a bylo to tam hrozne příjemně. Sedět na terase, s šálkem čaje a dívat se na západ slunce.
Pak už jsme jen vyšplhali serpentinami do Nuwara Eliya. V supermarketu udělali nakup a pak jeli na hotel. Tentokráte byl nic moc, tak alespoň, že paní domácí byla moc milá.
Protože Nuwara Eliya je více než 1800 metru nad mořem byla pěkná zima – údajně jen 6 stupňů, tak jsme šli brzo spat.
