Jaká je Srí Lanka a jaké cestování po této zemi s šestiletým synem? Další putování po Srí Lance nás zavedlo do poměrně turistického a přitom nestkutečně příjemného místa. Má jednoduchý název Ella.
Cestopis Srí Lanka – část 3.
DEN 8 Ella
Ráno byla na pokoji pěkná zima. Alespoň, že jsme měli velmi teplé přikrývky a nebyla zima při spaní.
Po snídani, tentokráte vlastní – jsme již přejedeni vajíček ke snídani – jsme se šli na hodinu a pul projít do Nuwera Elliye. Chodili je tak po ulici, kde byla spousta obchodů se vším. Bylo příjemné počasí, žádné vedro a my se jen tak procházeli.
Ač průvodce píše, že NE je nic moc, nám se moc líbila a mrzelo nás , že nemáme vice času než jen hodinu a pul.
Ramees už na nás čekal ve městě a my vyrazili na vlakové nádraží, abychom jeli vlakem do Ella.. Cesta z NE je jen 8km, ale na cestě probíhala oprava, tak jsme to jeli téměř hodinu. Na nádraží si Davidek vymínil, ze chce jet první třídou. Protože hodně předchozích dnů bylo podle nás, dospělých, tak jsme se rozhodli toto přání mu splnit. A tam se musí kupovat místenka, takže nás to vyšlo na 1000 rp za jednoho. První třída byla fakt pěkná, nad úrovni CD a co jsme koukali, ani za druhou by se v CD nestyděli. Cesta byla úžasnou krajinou tedy lepe ÚŽASNOU krajinou, vlak si jel pomalu, byly otevřené dveře, ze kterých se dalo koukat ven takže tři a půl hodiny ve vlaku rychle uběhlo.
Na nádraží v Ella již na nás čekal Ramees a my se ubytovali v hotelu Ella holiday inn, který je hned v centru. Ještě jsme si vyměnili pokoje, protože první měl okna přímo nad silnici a byl hodně hlučný. Po malém občerstvení jsme vyrazili na Little Adams Peak. Název Little je skutečně pravdivý a je to taková příjemná procházka. Ale nutno dodat, že výhled z vrchu je krásný. Pod vrcholem jsme potkali první Čechy na Srí Lance, kteří pracují na ambasádě v Indii a tady jsou na dovolené i se svojí 2 letou holčičkou.
Cestou zpět Lenka ještě zašla do místní vesničky podívat se jak lidé žijí.
Když jsme došli na silnici a do centra zbýval více než kilometr, padla tma. Ale cesta byla absolutně bez problému – když jelo auto, přisvítili jsme mobilem, aby o nás věděli.
Pak jsme šli na večeři do, na místní poměry, poměrně drahého Chill cafe, ke jsme se velmi dobře na jedli.
Po návratu si jen Davidek chvilku pohrál na tabletu a šlo se spát.
V noci nás ale dvakrát vzbudily hodně divné zvuky, ze střechy a terasy. Bylo to hodně strašidelné, děsivé. Nevěděli jsme co to je, zda zvíře, krysa, duch či co. Navíc to umocňovala situace, kdy poprvé na Srí Lance v noci nefoukal silný vítr a my slyšeli zvuky na které jsme nebyli zvykli. Druhý den nám na recepci vysvětlili, že po střeše běhá kočka co má za komínem mláďata a oni nevědí jak se ji zbavit.
DEN 9 Ella
Dnes jsme se ráno nemohli úplně vypravit. Dlouho jsme čekali na snídani a ani nám to nevadilo, padla na nás cestovatelská únava. Navíc jsme neměli jasno co dnešní den podniknout.
Nakonec jsem jsme se zvedly a šli na vlak a rozhodli se, že jdeme na Ella rock.
Ella Rock
Na nádraží nás překvapilo, že vlak byl úplně jiné kvality než včera. Byl to nějaký místňáček, kde bylo 10 vagonů nákladních a na konci dva osobní. Jeden vagon třetí třída a druhý z půlky služební a z půlky třída první. My jeli tentokráte třetí třídou. V té z velké části chyběli okna, vagon byl velmi starý, ala železniční muzeum Zubrnice. Jeli jsme naštěstí jen jednu zastávku, tak jsme si tento návrat o 40 let zpět užili a byl to obrovský zážitek.
Pak jsme se již vydali na vystup na Ella rock. Z jiných cestopisů na internetu jsem věděl kudy jít, nějakou cestu viděl i v mapě v mobilu. Ale místo na techniku jsme dali na místní lidi, kteří nás poslali jinou cestou. Samozřejmě jsme si trochu pobloudili, ale přitom šli stále správným směrem – pořád do kopce.
Asi až v půlce výstupu jsme narazili na správnou, hlavní cestu. I když to bloudění měli něco do sebe, šli jme okolo políček, domů místních, přes jejich zpraží. Poté co jsme se napojili na hlavní a správnou cestu nás čekal již jen výstup do kopce.
Z Ella rock byl nádherný výhled do okolí. Viděli jsme ze shora i na včerejší vrchol – Little Adams Peak.
Cestou zpeě jsme se drželi hlavní vyšlapané cesty, kde nebylo možné se ztratit.
Když jsme došli dolu a vrátili se k trati, snad hodinu jsme si jen tak máčeli nohy v říčce a pozorovali poklidný život místních. Kousek nad námi se v řece koupali, resp. tedy myly dvě místní ženy a jeden kluk, asi syn jedné z nich. Ze slušnosti jsem se na ně nedíval, i když mě zajímalo, jak hygienu provádí. Jen vím, že celou dobu byly oblečení.
Když jsme se vrátili na nádraží, nejen že mě vlak jet za 45 minut, ale ještě nám řekli, že má dalších 30 minut zpoždění. Tak jsme se rozhodli jít ty tři kilometry do Ella pěšky. Cestou se k nám připojil jeden upovídaný číšník z restaurace a vykládal nám o životě na Srí Lance.
Po návratu do hotelu a sprše jsme šli na večeři znovu do Chill cafe a dali si tam originální vídeňský řízek se salátem. Místní kuchyně je sice výborná, ale stojí za to si ji občas proložit evropskou stravou.
Lenka s Davidkem se ještě nechali po večeři odvést na Ayurveda masaz. Davidek si ji moc pochvaloval. Lenka už tak nadšená nebyla, ne že by nebyla dobrá, ale nebyl to pro ni zážitek na celý život. Davídek si tentokráte pohrál s tabletem již při večeři, tak se šlo rovnou na kutě.
Ella i její okolí se nám velmi líbí. Samotná vesnice je sice poměrně turistická, ale vládne v ní velmi pohodová a příjemná atmosféra. Kdybychom měli více času, dalo by se zde strávit daleko více času a podnikat výlety do okolí.
DEN 10 Ella, Uda Walave
Po snídani jsme se v klidu zabalili a šly se projít po vesnici. Vůbec se nám z ni nechtělo. Šli jsme do místa, kde Lenka byla včera na masáži. Měl tam být Ayurveda doktor a podívat se mi na akné. Na něj se mi také podíval,ale problém byl, že doktor, resp. ona vůbec neuměla anglicky. Tak jsme poměrně dlouho čekali na tlumočníka. Pak mi nabídla, že bych měl zůstat na klinice alespoň dva dny a pokud bych byl s masážemi i celou léčbou spokojený, měl bych přijet alespoň na dvoutýdenní nebo lépe měsíční léčbu. Tedy ne že by mě to nelákalo, ale zajímalo by mě jaké vlastně mají představy o nás Evropanech. Třeba Ramees, řidič, kterému jsme až teď dokázali vysvětlit, že nejsme žádná high society, ale střední třída jako je on:) A že kdyby chodila do práce i jeho manželka, tak by měli dost peněz jet na dovolenou po Evropě.
Zhruba ve dvanáct jsme šli ještě jednou do Chill cafe nechat si udělat oběd sebou, resp. Davidkovi výborné hranolky a Lence řízek s bramborovým salátem, kterého se od včera nemohla nabažit.
Pak jsme dali sbohem pohodové Elle a vyrazili na cestu. Ještě jsme se zastavily u Rawana water fall, který byl i přes suché období docela vydatný. Davidek si tam ošplouchal nožičky a my vyrazili směr Udawalawe. Tam jsme dojeli asi po dvou a pul hodinách, možná o třech. Tentokráte pomalost naší cesty byla k vzteku, protože cesta byla volná, rovná a v dobrém stavu. V Čechách by po ni jel každý minimálně 110, ale tady je max povolena 70, tak jsme se pěkně ploužili…
Po příjezdu jsme se ubytovali v hezkém stylovém bungalovu, který byl udělán v tradičním stylu se střechou z banánových listů, z hlíny a s malovanými okny. Lenka s Davidkem se šli koupat do nedaleké říčky a já asi hodinu a pul jen tak zevloval.
Pak jsme vyrazili podívat se na krmení slonu, což bylo asi 7km daleko. Ramees nás tam odvezl, my zaplatili dohromady 1250 rp a sledovali pět minut jak malému slůňátku dávají mléko a jak se velcí sloni krmí trávou. To bylo vše. Vstupní tak bylo extrémně předražení, tak alespoň věřím, že výtěžek jde skutečně na slony.
Pak jsme ve vesnici nakoupili večeři, na kterou ani nikdo neměl pak chuť. Atmosféra byla ve vesnici zvláštní. Na začátku vesnice někdo prudce zastavil a začali se tam sbíhat místní lidi, že prý se auto srazilo s chodcem a pak zase, že se auto srazilo s tuk-tukem.
Dale už byla tma, poměrně hustý provoz, do toho hluk a vůně všech obchodů, spousta lidí a žádné pouliční lampy. Mělo to takovou apokaliptickou atmosféru.
Když jsme se v pořádku dostali do našeho resortu, dali jsme si s Lenkou dvě piva a šli spát. Zítra vstáváme velmi brzy….jdeme na safari.